37. pražským arcibiskupem se stává J. Graubner. To by měl Arnošt z Pardubic radost, a kardinál Tomášek ostatně taky
Arcibiskup G. chystal se již pomalu na zasloužený odpočinek.
“Tak tak, dost jsem se již nasloužil Pánu Našemu! Tisíce a tisíce rozhřešení dal jsem lidským hříšníkům, je čas odpočívat, chystat na přesun do nebe, do stavu věčné blaženosti, proti které je i nirvána pekelnou mukou!” říkal si arcibiskup G v posledních dnech.
Ale co bůh nechtěl?!
Znav úmysly svého věrného služebníka, zaonačil to bůh tak šikovně, že se arcibiskup G. stal pražským arcibiskupem a tím mu znemožnil odchod na odpočinek, neboť jej postavil do čela české katolické církve!
A jako by Ďábel čekal právě jen na to, začal nebohého arcibiskupa G. okamžitě pokoušet.
Zjevil se mu v podobě kardinála D., zrovna ve chvíli, když se arcibiskup G. chystal ulehnout na lože v ten den, kdy mu bylo zjeveno, že bude novým pražským arcibiskupem.
“Co ty tady?” podivil se arcibiskup G., našed v posteli pod peřinou zastlaného kardinála D, jehož měl v úřadu vystřídat!
“Ale, přišel jsem za tebou. Musím ti něco říct,” odpověděl Ďábel a, hladě nápadně třpytivý kříž na své hrudi, pokračoval, “víš, když jsi teď ten pražský arcibiskup pražský, měl bys všechen církevní majetek rozdat chudým.
Mohl bys to udělat pro spásu mé duše, kamaráde?
Víš, hryže mě svědomí kvůli restitucím.
Takového majetku!
Samozřejmě, že ten majetek patřil kdysi církvi, ale vtip je v tom, že neměl církvi patřit vůbec, víš, co řekl Náš Pán, Ježíš Kristus!
A my jsme přece arcibiskupové, poslední z posledních, nesloužíme mamonu, ale Bohu, a taky Kristu!
Já to fakt chtěl udělat, rozdat majetek chudým, ale nějak jsem se k tomu nedostal, tak to, prosím, udělej za mě.
A ze všeho nejdřív, prosím tě, otevři arcibiskupské sklepy, a rozdej bezdomovcům všechno víno tam, protože ti jediní skutečné následují Krista, nemají nic a pijí Jeho krev.
Uděláš to pro mne, kamaráde?
Aby se mi lehčeji odcházelo do důchodu?
Není majetek, který by nebyl hříchem, protože kdo slouží věrně bohu, nemá čas na hromadění majetku!
Copak měl Kristus nějaký majetek, když přišel na tento svět?
Narodil se ve chlévě!
Všechno rozdej chudým, pro spásu našich arcibiskupských duší!”
Prosba to byla jistě neobvyklá a snad by to byl býval arcibiskup G., jenž byl vyhlášeným dobrákem, udělal, kdyby ho na poslední chvíli nezachránila sama boží prozřetelnost.
Ďábel se totiž poškrábal nohou o nohu ,a přitom si nazdvihl svoji arcibiskupskou sutanu.
V tu chvíli spatřil arcibiskup G. chlupaté Ďáblovy nohy a hned věděl, kolik uhodilo, protože tak chlupaté nohy může mít mezi katolickým klérem jen sám Ďábel.
“Chceš, abych skočil z věže po hlavě dolů stejně tak, jako Náš Pán, když jsi ho pokoušel? Co mi ještě slíbíš, když rozdám všechen církevní majetek?
Všechna království světa?
Já ti svou duši nezaprodám, já se zachráním pro život věčný!
Věz, Ďáble, že ještě v tuto hodinu vykropím celé arcibiskupství svěcenou vodou!” zvolal rozhodně arcibiskup G.
“K čertu s tebou, frátere! Všichni jste stejní! Sežer si svůj církevní majetek, jak si nad tebou myjí své ruce, však ty brzy poznáš, jakým je život věčný peklem!
Chtěl jsem tě zachránit, podal ti pomocnou rukou, ale ty jsi mne do ní kousl, táhni ke všem svatým!” zvolal vztekle Ďábel.
Ale nebylo mu to nic platné, arcibiskup G. odolal jeho pokoušení, ani trochu nezakolísal ve své víře, dokud bude on pražským arcibiskupem, Ďáblovi na tomto světě pšenka nepokvete!
A pak si arcibiskup G. lehl do své postele, která byla od Ďábla studená jako led. Ale brzy ji svým tělem zahřál a spal jako nemluvně až do rána, jako druhdy opilí apoštolové spali až do rána v Getsemanech.
