Ze dvou stovek obětí při posledním bombovém útoku tvořili většinu obětí právě Afghánci, muslimové, které Západ nedokázal ochránit před islamisty. To je opravdu zdrcující prohra Západu...
Je to zvláštní, ale právě v Afghánistánu utrpěl Západ největší porážku ne od druhé světové války, kterou vlastně vyhrál sám nad sebou, ale rovnou největší porážku v celé své historii, včetně pádu Římské říše.
Jeho snažení, aby ženy v Afghánistánu nemusely chodit v burkách, ale mohly nosit minisukně (a následně obviňovat afghánské muže z me too, protože minisukně se rozhodně nedá chápat jako souhlas ke znásilnění) vyzněla naprázdno, samy afghánské ženy se rády vrátily k tradičním burkám, které jim tolik chyběly a které by jistě byly praktické i v takovém pražském metru, jež je tradičně plné onanistů a ošahávačů už od svého otevření v sedmdesátých letech minulého století.
Co se podařilo roku 1683 u Vídně se nyní, v roce 2021, hrubě nepodařilo u Kábulu, kterého se Tálibán zmocnil de facto bez jediného výstřelu, načež se vzedmula mohutná uprchlická vlna. Ta je ovšem tak trochu záhadou, když Tálibán zvítězil právě proto, že si místní lidé měli západního protektorátu plné zuby, hlavně pak ženy už kvůli výše zmíněním minisukním, které musely nosit, o vzdělání ani nemluvě, které jim lezlo na nervy snad ještě víc.
Z této porážky, kterou mu uštědřil Tálibán v Afghánistánu, se Západ dlouho nevzpamatuje, a hlavně se z ní pak nevzpamatujeme my v Česku, protože nedostatek čipů do aut, které se u nás montují pro půl světa, je právě důsledkem této porážky v Afghánistánu, stejně jako mohutnějící státní dluh a blížící se kolaps důchodového systému, to všechno jsou rovněž přímé důsledky porážky Západu v Afghánistánu, které musíme nyní zažívat na vlastní bílou kůži.
Ale ještě horší je to, že většina Čechů ztratila po debaklu v Afghánistánu jakoukoliv víru ve smysl dějin, ani v po Srpnu 68, nemluvě už o odsunu sovětských vojsk, neměli Češi takovou depku.
„Mají dějiny vůbec nějaký smysl, když Západ prohrál v Afghánistánu?“ ptají se nyní zdrceně Češi, kteří konečně mohou sedět v hospodách u stolu po šesti, protože fakt, že se v Afghánistánu musí nosit roušky jen ženy, je po roce a půl vysilujícího boje s covidem skutečně deprimující.
A přitom kdo jiný by měl být zvyklý právě na takovéto zdrcující porážky než Češi?
A přesto s nimi porážka Západu v Afghánistánu zamávala tak, že si ani nevšimli, že mezinárodní islamismus je na scéně už přinejmenším už dvacet let, takže teď naříkají: „Co teď s námi bude? Za chvíli budou mudžahedíni, všichni ti fousatí týpci se samopaly, v Praze, když česká armáda neporazila Tálibán, třebaže s ním nikdy přímo nebojovala!“
Situace ovšem není, pro nás Čechy, tak beznadějná. Utrpěl-li Západ v Afghánistánu strašlivou porážku, můžeme si otevřeně přiznat, že my, Češi, nejsme, a nikdy jsme ani nebyli, součástí Západu, že my Češi jsme přece součástí Východu, a tím rázem se tak ocitneme na straně vítězů!
Ano, tak jednoduché a snadné to je, nebo snad chceme, aby se pro fatální neúspěch vžilo rčení: „Dopadli jako Češi u Kábulu?“?
Tuhle historickou šanci, která se nám nyní nabízí, nesmíme propást.
A že bude v Afghánistánu platit právo šaría?
Co je nám vlastně do toho, to není naše věc, hlavně aby nám green deal nezdražil auta a Piráti sem po volbách do našich bytů nenatahali migranty!!!
