Adventní výlet z Pičína zase zpět do Pičína

Máte rádi procházky adventní krajinou, která zamyšlen, čeká rovněž na příchod toho, v němž se Bůh stal člověkem? Pak se vypravte do Pičína!

            V Pičíně prožil jsem několik zim svého tuzemského života. Nebyly to zimy, snad až na jednu jedinou výjimku, příliš kruté, ale i tak jsem si Pičín zamiloval a sžil se s jeho obyvateli tak, jako bychom byli jedné krve, jako bychom pocházeli z jednoho jediného národa.

            Kraj kolem Pičína je malebný pro každého, kdo za hlavní a podstatný rys malebnosti považuje příjemně se zdvihající vršky. Mne však malebnost kraje nezajímá, nebo přesněji, dokážu shledat každý kraj stejně tak dobře malebným, jako nemalebným, nehledě na jeho geomorfologickou tvářnost, i velehory jsou pro mě stejně tak přitažlivé, jako i odpudivé, pokud bych je snad měl brát na vědomí.

            Tak dlouho jsem se v Pičíně zdržel pro jeho obyvatele, kteří jsou zádumčiví, nebo-li jinými slovy řečeno, dostatečně přemýšliví na to, aby přemýšleli mlčky, neboť již dobře vědí, že právě ty nejskrytější, nikdy nevyřčené myšlenky jsou ty nejmoudřejší (což je i jeden z důvodů mlčenlivosti Boha, kterého lze tak dobře rozeznat od Ďábla, byla-li by mše svatou skutečně bohoslužbou, odehrála by se celá v tom nejhlubším tichu).

            Právě tato přemýšlivost mne přinutila, abych se v Pičíně zastavil a strávil zde několik zim v klidu, jež není ničím jiným než zmrtvýchvstáním. Místní obyvatelé mne nechávali přespávat ve svých chlévech, a neměl-li snad někdo chlév, nabídl mi k obývání svou kůlnu, která se vždy nějaká našla.

            Já zas, když bylo třeba, vypomáhal jsem místním s pasením hus, nedocházelo však k tomu víckrát než desetkrát do roka. Husy byly v Pičíně statné a byla je radost pást a vždy, když se mi tato příležitost naskytla, pořádně jsem si ji užil, ačkoliv husy si na mě nikdy docela nezvykly.

            S lidmi rozmlouval jsem pramálo a musím říct, že to byla příjemná změna, pozorovat všechny ty mlčící, usilovně přemýšlející obličeje, třebaže jsme nikdy nesedávali u společného stolu, to jsem však s díky odmítal já. Když mne zval někdo k nedělnímu obědu, spokojil jsem se s místem na prahu místnosti.

            A přesto jsem z Pičína jednoho dne odešel.

            Bylo to adventu, zrovna jako teď.

            „Jemináčku, kam chcete jít, teď na zimu? Nikam nechoďte, zůstaňte!“ spráskla ruce jedna žena, která mne potkala venku už takřka na samotném kraji Pičína.

            „Bohužel, musím jít. Je to můj trest, putovat z místa na místo,“ odpověděl jsem té ženě.

            „Vždyť už jste se po světě nachodil dost!“ řekla mi žena a znovu mne zaprosila, „zůstaňte, už jsme si na vás docela zvykli. Viděl jste přece samotného Krista, jak nese svůj kříž.“

            „Ano, viděl jsem Krista. A teď musím čekat, než přijde,“ odpověděl jsem a pokračoval ve své věčné cestě, která byla na několik let v Pičíně přerušena.

            Snad se i ona jednou skončí, protože se skončí, až se Kristus vrátí na svět, kde na něj čekám. Až se tak stane, zamířím si to rovnou do Pičína. Ať budu v tu chvíli kdekoliv, třeba i na opačném konci světa, půjdu tam, do Pičína, stejně tak, jako Kristus bude kvapit do svého Jeruzalému, vracející se ze svého bloudění kosmem, protože kde by byl tak dlouho, kdyby nebloudil stejně tak jako já?

            Půjdu do Pičína a už tam zůstanu na věky, protože jsem, já věčný tulák, doma tam, kde lidé mlčí, pohrouženi do svých bezedných myšlenek.