"Nechceš synovče zítra s námi vyrazit na výlet?" Jasně teto! Brzy ráno spěcháme k místu srazu. Přijede autobus a vyrážíme směrem na sever. Uvnitř je veselo. Zpíváme, dělíme si o snídani a pak dospáváme.
V každé takové skupině se najde činorodější člověk. Kupodivu to byl můj strejda. Vždy byl všude první, aby zjistil jestli např. jdeme správně, doptával se místních na dobrou restauraci atd. Ostatní se tím nemuseli rozptylovat a mohli si plně užít výlet.
Naše skupina vystoupila poblíž chrámu. Záhy mi teta dala do ruky balíček papírových peněz a pobízela mě ať ji celou dobu následuju. Nevěděl jsem proč.
Zkusím to zkratit: "Teto, ale já v ty božstva nevěřím," namítám. "No a co, pohni se a nezapomeň se u každého pomodlit." Celé dopoledne jsem obcházel božstva a dával jim na oltář drobné bankovky. Byly tam davy lidí. Za ty dvě hodiny jsem stihl udělat jenom jednu fotku.
Potom nás odvezli do úžasné horské restaurace.
Podává se syrové jídlo, který si pak uvaříte ve společném hrnci. Na mě zbylo poslední místo - seděl jsem se ženami. Bez urážky, ale chtěl jsem sedět s chlapama. Důvod je jasný. Chlapi si k jídlu dopřávali pivo nebo místní kořálku. Strejda mi pak něco přinesl, tak jsem stihl pár panáků na lepší trávení.
Potom přijel autobus a odvezl nás do dalšího chrámu. Museli jsme však ještě vystoupat po schodech nahoru. Odpoledne už bylo nad 30 stupňů a do toho plný žaludek. Chtělo se mi hrozně spát, alkohol mi kosil nohy.
Nakonec to naše skupina vydržela a oběhli jsme všechna místní božstva.
Poté jsme měli konečně chvilku na výlet. Koupili jsme si tamní výrobky, jídlo a ovoce. Udělali společnou fotku a pak už jsme jeli zpátky do Hanoje. To bylo všechno.
....
Večer mi volal jiný strejda jestli s nim nechci jet na výlet. Řekl jsem ať se mnou počítá.
Ráno nás naložili do autobusu a opět směrem na sever. Naši skupinu tvořili strejdovi kolegové z banky. Tentokrát jsem oběhával božstva umístěná v jeskyních. Následně oběd a pak zase další jeskyně. Potom už cesta zpátky do Hanoje.
Hodnocení: unavující, nezajímavé, nezáživné, hektické.
O dva týdny později se mě ptala sestřenice jestli nechci vyrazit na skupinový výlet. Ne ne už žádný chrámy, žádná božstva, už žádné modlení, už žádné davy lidí. Řekl jsem, že už něco důležitého mám (válel jsem se doma).
Nakonec mi poslala fotky z výletu: moře, grilovaná jídla, koktejly, pláže a zábavní park á la čínské zakázané město.
No, já se málem zbláznil.
Kdybych totiž přátele znal místní zvyky, tak bych věděl kdy je období modlení a kdy období smíchu. Teď už to naštěstí vím.
