Saigon neboli Ho Či Minovo město se rozkládá na ohromné ploše. Je tam přítomno hodně lidí, hodně motorek a hodně komárů. Také místo častých přeháněk. Na pobyt v tomto městě se nelze nijak připravit.
Nepochybně pocítíte kulturní šok jako já. Důvod je pochopitelný. V naší komunitě se o tomto městě málokdy mluvilo. Nikdo totiž nepocházel z jižního Vietnamu.
Jejich vietnamština v mých uších zní jako nekonečné změkčování slov pomocí písmene Ň. Zkuste si to představit: piňo, dobní deň, koňo, lahůdňa.
Jedí tam často kukuřici, grilované maso a jejich rýže chutná nějak sladčeji.
Přes den pálí slunce a příjemné večery plynou rychle. To ve zkratce.
Co jsem tam dělal? Vlastně nic. Čekal jsem. Mohl jsem tento kulturní šok zatím nějak zmírnit.
Během jedné toulky jsem mezi obytnými domy spatřil kostelní věž. Vypadalo to evropsky. Vstoupil jsem ze zvědavosti dovnitř.
V tu chvíli jsem všude uviděl známé obrazy a symboly, které jsem vídával v Čechách.
Je podvečer.
Kostel se plní místními obyvateli. Začíná bohoslužba - zpívají modlitební písně, klaní se, křižují se a také používají slovo ámen.
V těchto okamžicích mě cosi dojalo - tohle přeci dobře znám z Evropy.
Najednou jsem cítil, že ti lidé (křesťané) mi budou určitě rozumět neboť křesťanství do Vietnamu přinesli Evropané. Pomyslel jsem si, že skrze víru znají i kulturu evropského kontinentu. Mohlo by nás to sblížit.
Neumím ten pocit popsat. Pokud řeknu, že jsem začal plakat, tak to dostatečně zachytí vše co jsem cítil.
Po třech týdnech aklimatizování jsem našel něco od čeho se mohu odrazit.
Od té doby jsem si více všímal kostelů. Je jich opravdu velké množství a jsou hojně navštěvované. Někdy se všichni uvnitř nevejdou a tak se modlí venku.
Poté jsem vyrazil na výlet.
Musím říci, že návštěva kostela mi dal skutečný základ pro poznávání tohoto kraje.
Následně jsem v každém dalším městě narazil na obdobné či větší.
Skrze jejich víru jsem nějak odhadoval podle jakých hodnot se v životě řídí. Byl jsem si teď už jistější a neměl z jižního Vietnamu takové obavy jako v prvních dnech.
Nejsem odborník na náboženství, jen popisuji svoji zkušenost starou přibližně 5 let.
Od té doby jsem už znova neprožil ten zvláštní pocit jako tehdy v onom kostele. Možná proto, že už nemám takový strach.
