Vietnamec zapomnětlivec

Jakmile vidím Vietnamce tak mám pocit, že potkávám něco exotického a vzdáleného. Jejich jídlo je pro mě pořád nevšední a chuťově zvláštní. Včera jsem se procházel chodbou, kde jsem cítil vařené šneky se zázvorem. 

Ptal jsem se lidí, jestli někdo neměl k obědu to co si myslím. Neměl.

Já totiž zapomněl, že jsem zrovna v univerzitní knihovně. Takže šneky se zázvorem tady určitě nevaří. Nevadí.

Jak se nyní brzo stmívá, tak vidím na okně odraz sebe. Ejhle, já jsem vážně Vietnamec. Divný pocit. Tak takhle mě vidí druzí.

Nepřipomínám si to. Na pracovní nástěnce nemám žádného draka ani Buddhu, ale obrázek mávajícího medvěda.

Sem tam se mě občas někdo zeptá jestli neznám dobré vietnamské bistro.

Jsem potěšen, že se mě ptají, ale odpovídám pláčtivým vzlykem "Neznám, jsem chudej, jím doma." Tak mi nakonec bílí známí radí "Aha, tak někdy zajdi do Hai Duongu, v ulici Vodičkova." Zklamal jsem. Nenaplnil jsem společenské očekávání. Tohle mám přeci znát.

Doma přepočítávám kolik mám ještě stravenek. 7x100,-Kč tj. asi 3-4 jídla u Vietnamců. Plánuju si, že k nim zajdu na jídlo a v práci poreferuju o svých zkušenostech. Nic z toho se nestalo, nikdy jsem k nim nezašel. Jsou drahý. Raději si v obchodě koupím rýži v akci. 

"Milý Tiene, ty nepotřebuješ o Vietnamcích nic vědět. Tohle tě neživí, netrap se tím." 

Je to tak. Znalosti o Vietnamcích mě neživí, nezaplatí mi to nájem. Musím v hlavě držet potřebnější informace. 

Stal jsem se neznalcem.

Třeba teď Vietnamci prodávali Vietnamcům měsíční koláčky. Vím jen, že jsem to kdysi jedl ve Vietnamu. To je tak všechno co k tomu můžu říct. Ale kdybych se víc zajímal, tak bych věděl, že Vietnamci nedávno slavili Svátek podzimu. Šel bych mezi ně a pochutnával si na spoustu jídlech a zažil něco nového. 

Ošidil jsem sám sebe.

Ale mám klidnou mysl. Nedělám si žádné výčitky. Za rok to bude zase, tak budu aktivnější. Těch příležitostí je beztak mnoho.

Ve Vietnamu skončily sklizně, nyní nechávají pole odpočívat.

Je třeba se věnovat věcem, na který nebylo přes jaro a léto dost času. Opravit dům, oženit syna, vdát dceru, navštívit hroby svých předků, zapálit v chrámu vonné tyčinky či uspořádat rodinnou sešlost. 

Na tyto věci jsem naštěstí ještě nezapomněl. Jelikož pracuju spíše duševně, tak nyní také nechám své duševní pole odpočinout.

Budu se věnovat lidem, které jsem zanedbával. Neříkám, že je chci nutně všechny navštívit, ale chtěl bych je alespoň srdečně pozdravit.

Zdravím Vás přátelé.