Včera se mi jedna dívka svěřila, že vypadám jako sympaťák. Neměl jsem samozřejmě žádný problém ji tuto pravdu potvrdit. Tajemství se skrývá v péči o svůj zevnějšek a v zálibě se dívat na sebe. Na věku však také záleží.
Krizi středního věku mám za sebou. Byl krátkej. Nedostal prostor se ve mě rozvinout.
S šedinami taky nemám žádný problém. Nápad si začít barvit vlasy a znova chodit do posilovny jsem v sobě už vnitřně zabil. Nepřemýšlím nad tím.
Tuhle krizi jsem překonal uvědoměním si, že Vietnamec v očích bělochů vypadá pořád pod třicet let. To je dobře. Tenhle "předsudek" v sobě přátele neměňte. Nedotýká se mě to. Pokračujte v tom.
Dalším důvodem je, že vietnamská společnost si svých starších váží. Nechci Vám něco nalhávat, ale je to pravda. Neprojevovat starším úctu a respekt znamená propad do společenského dna. Ale znáte to - je to něco za něco.
Je to závazek, musíte se podle toho i chovat.
Být laskavý k vnoučatům, pomáhat svým dětem v domácnosti, chodit k sousedům na reprezentativní návštěvy (na drbání), jíst málo masa aby zbylo víc pro děti.
Ono to zní jako otrava a trápení, ale berou to jako sport a kratochvíle pro starší. Proto se už těším až budu ve Vietnamu trávit důchod.
Čím vyšší věk tím větší úcta
Vietnamci mezi sebou rádi "lžou" o svém věku. Když můžou tak si nenápadně přidají rok dva navíc. Anebo mlží, že prý vyšli dřív ze základky. Nebo že můj táta byl na vojně dřív než tvůj táta. Něco se už najde.
Já se vytahuju tím, že jsem v Čechách déle než oni. A taky, že jsem prvorozený syn z celého našeho rodu.
Ve Vietnamu se zas chlubím, že mému dědovi už bude skoro 90 let. Že táta bojoval ve válce a podobně.
A když toho druhého chci naprosto uzemnit, tak řeknu o kolik rodinných hrobů se musíme starat. Čím hlouběji do minulosti tím větší vážnost se mi dostane.
Potěšit mě je snadné. Získat si můj přízeň nevyjde na hodně námahy.
Jsem v tomhle žena, chci taky slyšet lichotky. A mě stačí málo.
Naposledy jsem byl tipnut na 24 let. Samozřejmě, že jsem mlčel a radostí pookřál. Mlčení znamená souhlas.
