Krásný páteční den, ve škole dneska bohužel nemáme v rozvrhu napsaný tělák a tak s klukama vymýšlíme v zadních lavicích, jak dnešní den prožijeme. Mastění karet, luštění křížovek a další oblíbené hry nás po roce začíná deptat. Vlastník čerstvého řidičáku nás zachranuje z těžkého přetížení mozku a navrhuje projížku do Německa.
Naplňujeme auto pro čtyři osoby šesti záškoláky, kteří se předtím výborně naobědvaly ve školním jídelně. Kdybych jen věděl, že ten počet bude mít v následujícím běhu události pro mě neblahé následky, tak bych do auta nikdy nevlez (ale možna, že i joo)
S každým ujetým kilometrem máváme našim věznitelům a poznáváme krásu našeho městečka. Pohled byl, ale velice fádní. V tu dobu venku pobíhali jen důchodci, kteří jedou zrovna domu z lekárny nebo byli u lékaře. Střídání generací ještě neproběhlo a naše oči smutně klesly, když spatřily jen několik pěkných holek po cestě. Blížíme se k hranicím, nejchytřejší z nás s průměrem 3,96 rozpoznává typické znaky pohraničních oblastí. Vietnamské stánky s trpaslíkama nás provází pozbytek cesty až k hraniční kontrole.
U hraničního přechodu stály vede sebe česká i německá policie. Ta česká jen tak mávala rukama, že máme ukázat občanky, aby se neřeklo a jeli dál, ať se Němci starají. Na chvilku jsem si myslel, že zrovna dávaj Ošklivku Katku a nechtěli být furt rušeni. Postupně ukazujeme německému hraničáři svoje osobní doklady. Kámoši měli se svýma prťinkavýma občankama vše v pořádku, nakonec jdu jako poslední, vytahuju svůj obrovský passport a ukazuju panu policistovi svoji mládeneckou fotku. Áááá guteng Tag Herr Tran, willkommen in Deutschland und komm mit mir. Sakra, pomyslel jsem si a poté jsem nezůstal jen u téhle slovní hříčky.
Klukům naznačili, že můžou jet dál, ale auto zaparkovali na vedlejší silnici. Po citovém nápětí co semnou asi zamýšlejí posilám své kamarády pryč s ujištěním, že nemusejí mit strach. Že ve škole mám pravidelně z německé konverzace úctihodnou trojku a nějak to ošéfuju. Česká policie jen odmávla vlažně rukou, ale ta německá se chovala, jako kdyby byly ve válečném stavu. Jeden z nich mě popadl za ruku a ukázal mi, kam mají moje nohy kráčet. Je vidět, že mají s cizinci a vůbec s kriminálními živly obrovské zkušenosti pač v celém průběhu se jen zřídkakdy na mě usmály, za to na druhém konci česká cizinecká policie byla po celém dni vysmátá a veselá, jako kdyby pořádaly na zahrádce setkání po několika letech.
Po otevření dveří mi naznačily, abych si všechno dal do jejich zeleného košíků, krom passportu, který si mám nechat u sebe. "Komm komm" mi pořád řikali, připadal jsem si, jak u toho dobytka Fritzla ve sklepě. Sitz. Tak sedím a chtějí ukázat můj passport. Důkladně si ho asi dvě hodiny prohližejí a nakonec podle velikosti čepičky a hvězdiček, hadám velitel, volá nejspíš někam do hlavního štábu. Později hledají na internetu obrázek passpostu, jako kdyby ho nikdy neviděly. Vyťukávají do hledače Googlu…passport picture. Nakonec nacházejí nejnovější obrázek a všech pět pohraničníků porovnává můj pas s pasem na obrázku. Potom se mě jeden z nich na něco ptá. Hodiny německé konverzace se mi v tu ránu zničehonic vypařily a nahazuju svůj mozek na vedlejší kolej. Nakonec spolu po zbytek dne mluvíme obstojnou angličtinou, kterou jsem do sebe vstřebal nekonečnými hodinami u amerických filmů. Poté mě berou do vedlejší mistnosti." Du Model und ich fotograf" říká mi jeden z nich s malým knírkem a účesem alá Elvis Presley.
Ještě předtím mě nejdřív musejí trošku upravit, berou mi obtisky prstů, podepisuju tuny papíru v německém jazyce. Konečně mě postaví ke zdi, rozsvítí na mě ostré světlo nedbajíc, že mám potíže se zrakem. K mé smůle nafotil jen jeden snímek, kdy jsem vůbec netušil, z jaké strany mě bude fotit pač ze strany vypadám, jak vesnickej Lojza!! Poté mě posadili do kanceláře, kde prosedím dalších dvě hodiny života, vůbec jsem nevěděl na co se čeká. Konečně vstupuje do místnosti na první pohled dvojče Švejka, postupuje ke mě, jako kdyby mě chtěl políbit. Guten, Teda Dobrííí den pan Tran, ááá na tumočníka jsme celou dobu čekaly. Z jeho dechu by poznal i začínajicí veštec, že předtím měl k obědu ryby a teď na mě fouká tím smradlavým dechem. Jdu od něj nenápadně pět metrů dál. Konečně se věci začali hnout. Obsah rozhovoru jsem si slíbil, že nechám v té místnosti a nikdy neopustí německou hranici. Ale nebojte, kaltohy jsem neměl dole, a do pusy jsem nic nestrčil :)
Po společné dohodě a po podepsání dalších několik hor papírů v německém jazyce mě konečně propoustějí na svobodu. Jeden z nich mě doprovází osobně až k přechodu a dává mi auf Wiedersehen Tien. A tak sedím a čekám u schodů české stanice na kamarády až přijedou. Zatímco jsem seděl na schodech, tak kolem projíždějicí řidiči na mě koukali, jako na nejnovější pohraniční atrakci. Byl jsem příliš unavený, abych se zvedl a šel si sednout jinam. A tak jsem začal řidičům mavát, ať viděj, že mám slušné vychování.
Tak tedy po asi hodině čekaní mi zazvoní telefon, že už jedou zpátky. Vyborný. O půl hodiny později spatřuju v dáli povědomé auto. Nasedám, vytahuju z jejich nakupu bagetu a jedu domu, zpátky do České republiky. Za měsíc jsem dostal od německé justice dopis, že jsem byl obviněn za nepovolené překročení hranic.
Tak vidíte, že Kocourkov je úplně všude :)
