Musím se hned přiznat, že neumím hrát ping pong ani neovládám žádné bojové umění. Nedovedu zabíjet jídelní hůlkou ani stavět z bambusu chatrč. Nikdy jsem se nekrčil v podzemním bunkru ani rukama nechytal žáby k obědu.
V Asii je ve všem velká konkurence. Žije tam hodně lidí. Boj o místo je mnohem tvrdší.
O víkendu jsem čekal ve frontě do Pražského hradu. Neustále mě "nenápadně" předbíhali filipínští turisti. Říkal jsem si proč spěchají, když stejně musí čekat na posledního člena skupiny, který byl daleko za mnou. Za to evropští turisti postupovali normálně.
Když v Praze vystupuju z tramvaje, tak mě asiati obvykle tlačí zpátky dovnitř. Jakoby měli obavy, že jim řidič ujede. To si záhy vzpomenu, když jsem tento "boj" sváděl ve Vietnamu. Nakonec jsem raději jezdil půjčeným kolem. Stálo mě to časté zalepovaní prasklé duše, ale měl jsem klid.
Můj spolubydlící Mike z Ameriky se vracel domu často naštvaný. Bohužel si nikdy nezvykl na místní chaotickou dopravu. Ale třeba jeden Brit byl pořád spokojený, protože to odřídila jeho vietnamská přítelkyně.
Ve frontě na jídlo, v bance nebo u pumpy - všude Vás chtějí předběhnout. Když jsem chodil vyzvedávat sestřenici ze školky, tak jsem ji sotva našel. V té hromadě pobíhajících holčiček s růžovými batohy všechny vypadají stejně. Nakonec jsme se domluvili, že budu čekat pod palmou u školního gongu.
Doma to nebylo moc lepší. Sousední okno bylo asi půl metru vedle. Čichal jsem jim doslova z talíře. Kdybych si vzal do ruky hůlky, tak bych určitě došáhl na jejich večeři. Když v noci vysílali fotbalové zápasy z Evropy, tak jsem se kvůli okolním fanouškům vůbec nevyspal.
Žít v přelidněném Hanoji má i svá pozivitiva.
Vždycky se najde někdo, kdo si myslí, že umí vařit lépe než ostatní. Když si proto ráno přivstanete, tak v ulicích najdete desítky takových nabídek. Nejvíce jsem si kupoval něco jako masem plněný knedlíčky. Pak jsem vyrazil ještě na kachní polívku.
Když narazíte na opravdu skvělého místního kuchaře, tak se ihned naučíte "bezohledně" předbíhat ve frontě. V tomhle případě jsem se choval jako 100% místňák. Pak obsadíte židličku a ze všech sil co nejvíc překřičíte ostatní "Tady! Jednu polívku!"
Když se nenaučíte křičet, tak na Vás zbyde horší vývar. Choďte tam třeba s přítelkyní, která to odkřičí za Vás. Není to ostuda.
V mém případě to byl můj 11letý bratranec, ale dostal za to pořádně najíst. I když doposud neví, že jsem to platil jeho z prasátka.
