Smutní pláčou tiše

V nemocnici jsem sdílel pokoj se starším pánem, který byl po operaci. Krátce jsme se seznámily a poté už jsme spolu nemluvili i když měl postel metr od mýho. Ráno, když jsem vstával, tak jsem viděl pána, jak sedí na kraji postele, oblečený do kabátu, díval se z okna a tiše čekal. Nevěděl jsem na koho.

Odpoledne nakonec přišla do našeho pokoje starší dáma a z chování jsem vyčetl, že jsou to manželé. Vzal jsem si knížku a šel si sednout do jídelny, abych jim dopřál chvilku soukromí. Po půl hodině jsem se vrátil včas, protože byli na odchodu. Rozloučili jsme se. Poté jsem se podíval z okna na pána a paní, jak spolu jdou na zastávku.

V ten okamžik, jsem si přál, abych měl taky někoho až budu starší po svém boku, kdo mi bude oporou a já její. Měl jsem nyní klid na své myšlenky, seřadit si priority a přemýšlet o svých chybách. 

Vzpomínal jsem na své lásky, které se mi v životě poštěstilo prožít. Vybavoval jsem si jejich krásné tváře, kterými obohacovali můj život. Myslel jsem na svou rodinu a přátele, na svůj původ a přemýšlel kam vlastně patřím.

Nerad na tyto dny vzpomínám. Ne kvůli svému zdravotnímu stavu se kterým nic neudělám, ale kvůli své opuštěnosti. Pacienti byli většinou vysokého věku a já si říkal, co tady ve svých letech pohledávám. Mám běhat venku a lichotit děvčatům.

Na těch lidech bylo vidět, že i přes tak vysoký věk pořád pociťují smutek, pocit osamělosti a mají stejný strach jako my. V duchu jsem si vždycky říkal, že čím starší budu, tím budu moudřejší a životem prověřenější. Ale na nich jsem viděl, že na věku nikdy nezáleží, protože člověk se cítí osamělý pořád, v každém věku.

Když mě druhý den navštívila matka, tak jsem pocítil nesmírnou radost a chtěl jsem ji moc obejmout. Ale musel jsem se zachovat podle tradic a nenechat na sobě poznat žádnou slabost, protože jsem nejstarší z celé naší rodiny. Byla u mě jenom chvilku, protože jsem ji žádal, aby odešla pryč. Poté jsem hned vstál z postele a díval se, jak odchází s mou mladší sestrou domu. Vyčítal jsem si, jak jsem ji svým chováním musel ublížit. V tu chvíli jsem nechal své skutečné pocity projevit a začal jsem plakat. Uvnitř jsem volal, aby se vrátila a zůstala tady semnou.