Moji dědové žijí na předměstí Hanoje. Přiznám se, že doposud nevím jak se jmenují. My vnoučata jim říkáme jednoduše První dědeček, Druhý dědeček a Třetí dědeček. Nikdo jiný jim jinak neřekne.
Byli to vlastně moji prarodiče, kteří mě pobízeli 24h denně myslet jenom na ženský. Ale ne ve smyslu sukničkaření, ale jak se schovat a oblékat elegantně. Tímto způsobem k sobě přitáhnu tu správnou dívku, která zapadne do naší rodiny.
Vděčím jim také za to, že jsem poznal i starší životní hodnoty. Je složen velmi prostě: pomáhat rodině, navštěvovat příbuzný a rodit děti.
U nich mám vždycky jistotu, že se dosyta najím a že budu celé odpoledne přesvědčován o přínosu brzkého manželství. Mají rádi, když je jejich dům zaplněn lidmi a dětmi. Jsou velmi společenští.
Nemají rádi, když jím venku. Chtějí abych jezdil k nim na oběd. Skončí to mnohdy přespáním.
Odcházím občas s výčitkami, že jim ujídám důchod. Když jim dám peníze, tak urazím. Když odmítnu návštěvu, tak tlačí abych přišel příští víkend.
Netuším jestli se takhle chovají jenom ke mě nebo ke všem. Občas jsem si v noci říkal, že tím chtějí naplnit prázdná místa v mém dětství. Vlastně jsem až do své dospělosti žil v ČR aniž bych kdy poznal své prarodiče. Cítil jsem, že mi něco schází.
Zanechali ve mě hezký vzpomínky.
Nevím jak zakončit tento blog. Chci se asi jenom svěřit, že se mi po nich stýská. Kdyby se mi zachtělo, tak všeho nechám a poletím je navštívit.
Ale tohle jsem už udělal tolikrát, že by byli radši kdybych tentokrát svoje síly zaměřil jinam. Pro začátek aspoň změnil své životní priority: mít rodinu na prvním místě.
Jak by řekl První dědeček "Už jsi obědval? V kuchyni je rýže a ryba. Potom si o tom popovídáme u čaje."
