Ne že bych tam nechtěl, ale nemůžu. Tak jsem si to musel sám sobě nějak znechutit. Rodiče mi říkávali, ať tam nechodím, protože si budou myslet, že jdu „očumovat“ jejich ceny. Ale neposlouchal jsem je.
A takhle to dopadne:
Nevím jak Vy, ale já to mám pracnější. Když potřebuji nakoupit, tak musím za strejdou přes půlku města. Nemůžu jen tak do jakékoliv Večerky. Jinak to prostě nejde. Mám hlad.
Jdu dovnitř, vyberu si a jdu k výslechu. Takhle se totiž pokaždé u té kasy tak cítím. Než mi spočítají nákup a vrátí peníze, tak stihnou získat nejdůležitější informace.
Seznámím Vás s nimi:
Kde bydlím? (rozuměj kde potencionálně podnikám?)
Kolik mi je? (rozuměj mám zkušenosti s místním prostředím?)
Mám ženu a děti? (rozuměj mám v krámku zaměstnance?)
Umím dobře česky? (rozuměj umím zařídit povolení k pobytu?)
Kde jsem se narodil? (rozuměj jsem Seveřan – tvrdší konkurence, ze Středu – mám restauraci nebo Jižan – proč nejsi v USA?)
Čím jsem přijel/jaké mám auto? (rozuměj dodávkou, kombíkem nebo osobním autem – do čeho se vejde více zboží. Tak poznají, jak velký mám asi krámek a jestli prodávám na vesnici, na předměstí anebo v centru)
Mám v jejich okolí nějaké společné vietnamské známé? (rozuměj k jaké společenské třídě patřím? K elitě, dělnické třídě nebo k zemědělcům?)
Mám tady rodinu a mnoho příbuzných? (rozuměj mám maloobchod nebo nadnárodní korporaci?)
Jmenuji se když tak Tien, ahoj, těší mě. AHA, TAK UŽ BĚŽ!!! (rozuměj nepodstatné)
Takhle většinou vypadá moje první návštěva cizí Večerky.
Správná odpověď je: bydlím přes silnici (tzn. neohrozím Váš společenský vzestup, nepředstavuji ekonomickou konkurenci, jsem Váš nový pravidelný zákazník – jsem přítel)
-----------------
Čím víc otázek, tím pomaleji vrátí peníze. Takže já tam můžu takhle strávit i půl hodiny. Z jejich pohledu není kam spěchat. Na notebooku schovaný pod kasou stisknou pauzu a telenovelu si zkrátka dokoukají později.
Můj čas není důležitý – vstoupil jsem na jejich území.
Avšak u některého zboží jsou naštěstí výjimky, kde nedochází k výslechu: je to u cigaret, protože je na nich nalepený kolek s pevnou cenou. U ostatního druhu zboží musím počítat s tím, že mi pokaždé ujede autobus.
A nechtějte po mě popsat, jak vypadá návštěva vietnamského krámku s oblečením. Stručně: nasadí na mě očko, je to obvykle a zároveň i majitel obchodu. A neustále se ptá, co hledám.
Správná odpověď je: mám Večerku (rozuměj jsem přítel).
