Všechno přijde a omrzí ve správný čas. Ty správný pocity přijdou. Před 10 lety jsem si řekl, že žádnou rodinu plánovat nebudu. Prostě to nějak přijde. Mám pocit, že ten okamžik je tady.
Když vidím na ulici malé štěňátko, tak bych ho nejradši unesl. Často teď chodím do zverimexu koukat na jednoho papouška, protože se na mě dívá takovým chápajícím pohledem.
V autobusu jsem nespustil oči z jednoho pejska, který seděl a koukal tak roztomile kolem. Začal jsem si fotit malé šnečky, drobný hmyz a je mi líto přejetých ježků.
Je to nepopiratelně tady. Probouzí se ve mě ochranářský pud.
Ke všemu se mnozí mí mladší vrstevníci chlubí fotkami nově narozených potomků. Závidím jim. Také často chodím kolem jedné vietnamské restaurace, kde probíhají svatby.
Občas se zastavím, vytáhnu mobila a předstírám že řeším něco důležitýho. Ale ve skutečnosti pozoruju svatební atmosféru kolem.
Začínají mě dojímat i maličkosti jako je tvar nádobí. Jsem ve správné životní fázi, chci vytvořit domov. Na toto jsem čekal. Bude to bez donucení. Svobodně se rozhoduju stát se tatínkem 12 dětí. Míň nechci.
Toto si teď nechte pro sebe: můj byt sousedí s dětským pokojíkem. Jsou tam dvě malé děti. Když jedno zakašle, tak se hned strachuju jestli není nemocné. Když "zlobí" a křičí tak je to pro mě dobrým znamením že jsou v pořádku. Vím i v kolik hodin chodí spát a tak ztiším v bytě všechnu elektroniku. Potřebují přeci zítra jít do školky!
Takové věci mi teď nevadí. Jsem rád aspoň za ten křik vedle, aspoň barák nepůsobí jako hotel.
Takhle bych mohl pokračovat. Teď jsem byl v muzeu a byla tam spousta rodin s dětma. Pořád křičeli, na všechno museli šahat, pobíhali okolo. Nevadilo mi to.
Dozrál jsem do těch správných emocí, mám správný životní nadhled a trpělivost.
Jsem teď raději ve společnosti otců a maminek. Pro mě to jsou lidi, kteří vědí co je momentálně důležitější. Museli teď všeho na chvilku nechat a věnovat se výchově. To je společnost kterou teď hledám, chci vzory.
Také jsem se nedávno zúčastnil kurzu první pomoci.
Celou dobu jsem myslel na jednoho chlapečka, který omdlel v přetopeném a narvaném autobusu. Babička s ním třásla tak silně, že se nakonec probudil. Ale co kdyby. Jenom bych tam stál a nevěděl. Teď však vím aspoň co udělat.
Chci život chránit, zachraňovat a dávat. Takovej je spravnej tatínek a takovým chci teď i být.
Jsem ready. Jdu do toho.
