Položím Vám zcela jednoduchou a prostou otázku : Znáte nebo už jste nikdy viděli moje krajany pracovat v české soukromé nebo státní firmě? Já jsem bohužel neměl tu možnost, asi bych měl konečně vyrazit do světa! I když jsem si to ze sdrce upřímně přál, protože už je čas abysme odešli z tržnic a stánků s nudličkama a gyrosem (to maso opravdu není z koček a psů, věřte mi!!). A tak jsem na jeden rok oddálil studium na Pedagogické fakultě a nabídl se jako pokusný králíček a nastoupil do jedné nejmenované české pobočky v oblasti marketingu s centrem v Praze.
Tak jak všichni pracujicí jistě víte, než nastoupíte do tolik vysněné práce musíte nejprve projít několika prosecemi. Od podaní žádosti o práci s přiloženým „stručným“ životopisem a fotografií s vaší sympatickou tváří až po přijímacím pohovoru s ředitelem frmy na kterého se snažíte zapůsobit tím nejpřijemnějším dojmem a především intelektem. Tím vším jsem naštěstí prošel s labutí lehkostí a herkulovským sebevědomím a teď nastál okamžik pro který bylo tolik humbuku. Rychle skočit do papírnictví koupit sešítek na poznámky a hurááá nástup do práce!!
Seznamování s kolegy a práce
Seznamování proběhlo zcela přirozeným způsobem „Ahoj jsem Tien- ahoj jsem Jana, vítej u nás ať se Ti tady líbí- Děkuji. Podaní ruky, milý úsměv a takhle to pokračovalo tak dlouho až k poslednímu zaměstnanci ve firemní hierarchii. Vždyt to všichni slušní lidi přeci známe ne? A jak to v životě tak i na pracovištích bývá, lidé se rádi sdržují do malých skupin, protože ne všichni máme stejné zájmy, nefandíme stejnému týmu, nemáme oblíbené barvy nebo čísla atd. Např. čínské čtvrti v Americe, indiáni v rezervacích ( teda to bylo spíše z donucení ), válka za nezávislost třinácti kolonií jejíž obyvatelé byli ze stejného národa z níž se jedna skupina oddělila a nyní si říkají Amreričané, ve škole si hrály holky s holkama, kluci s klukama nepamatujete? :)
Po nečekaném zjištění, že jsem první vlašťovkou z asie pracujicí v této firmě nastoupila třetí fáze tj. pozorování a vypracovat si ten nejlepší dojem. Nebojte nechci se vrátit do času, kdy vládl Stb. Snažil jsem se prezentovat nejen sebe, ale také svoji komunitu, svůj národ a hlavně dalším, který mají v občanském průkazu napsáno jinou národnost než českou trošku ten nástup ulehčit.
Snaha pracovat až do vyčerpaní a posledního vypitého šálku kafe, jak často vídáme na tržištích bylo samozřejmostí, ale občas i nějaké to zabržděníčko taky bylo, jsem taky člověk, který si občas chce taky přispat přeci :)
Jak budu pracovat a kolik energie vložím do práce hodně napoví zaměstnavateli jací jsme a co od nás může očekávat.
To byl můj jediný cíl. Někteří si asi teď položíte otázku „ Co peníze o to Vám jde nejvíc ne, když v zimě tam venku mrznete?“ Ano, jde!! Pytel rýže mi přeci někdo nedá zadarmo a letenku do Vietnamu taky ne. A takhle to probíhalo den po dni měsíc po měsíci, z kolegů se stávali dobří kamarádi, z kamarádů opravdoví přátele. Když nadešel čas, tak jsem usoudil, že už je čas ukončit toto dobroužství, rozloučit se, prolít pár slz, vypít pár bublinek a připravit se na příjímací zkoušky na vysokou školu. Po osmi měsících a patnácti dnů můj vznešený úkol definitivně skončil.
Závěr
Všem kolegům děkuji, za jejich trpělivost, shovívavost pokud jde o moji mluvnickou češtinu, pochopení pro muj trhlý humor, ale také za přísnost, díky kterému jsem zjistil kolik věcí je v mých silách uskutečnit. A také pevně věřím a doufám, že jsem nebyl první a poslední vlašťovkou, která přiletěla.
Tímto článkem bych chtěl také povzbudit všechny mladé Vietnamce, kteří se chystají teprve vkročit do života, aby se nebáli a mohli dělat „to“ co nejlépe umějí a nemuseli kráčet po stopách svých rodičů pracující od nevidím do nevidím na tržnici. Nebojte se změnit svůj osud, kvůli tomu naši rodiče tolik pracují, abychom „MY“ měli šanci si vybrat.
Všem děkuji za váš trpělivost a čas, který jste obětovali pro tento článek :)
