Malá vesnice, která sousedí s nebem, malí lidi s obrovským srdcem milovat. Hory, kam se milenci utíkají schovávat, rýže, dar od samotných Bohů.
Vývoj rýže není jen zasadit a nechat vyrůst. Ne! My to děláme s láskou, s úctou k poli, s úctou k přírodě. Milujeme tuto plodinu, neboť je nám vše. To je proces od začátku až do konce. Začátek se musí náležitě oslavit, vypít mnoho rýžového vína z minulého roku. Pomilovat ženu. Nabít dostatečnou energii. Připravit buvola, nechat ho ať se vydovádí na buvolicí :), aby ho při orání nic nerozptylovalo, opravit pruhy, odstranit z polí jedovaté hady a škodlivý hmyz. Žádný chemikálie, jen šikovné ruce poctivých rolníků.
Muži vyorají pole, on a buvol jsou jedno tělo, jedna duše, jedno srdce. Orat se musí pořádně, ne jen to odbít, jako my v práci. Tohle se musí náležitě vychutnávat. Jeho předkové, jeho pradědeček, jeho otec a nyní i on orá tuto životodárnou půdu. A tak orá, orá s hudbou ptáčků v uších, orá s větrem z hor. Pod sebou má vodu, ale není to jen obyčejná voda. Je to dar života. Vznikla na vrcholcích hor a přitekla na jeho pole, aby dala jeho rodině život. Orá, orá dál.
Potom přijdou ženy. Ženy musíme milovat, jsou našim smyslem života, jsou našim jediným přáním, je útočiští naší osamělosti. Žena, jak toto slovo krásně zní, když se řekne jemně, musí se vyslovovat tak, jako byste už neměli vůbec nic. Musíte tyto bytosti milovat, musíte je i nenávidět, jinak v nich uvidíte jen anděly. Jsou pečovatelkyní naších srdcí, je to náruč, když se chceme před nepřizní osudu ukrýt.
Na boku mají přivázaný pytlíky se semínky rýže, hází s lehkostí baletky do všech stran, ví, kam každé semínko spadne, jako kdyby dávala část sebe. Přitom vypadají, jakoby tančily, zpívají si romantické básně ze starých dob. Její pohyby jsou ladné, svůdné. Jsou něžné, ale uvnitř silné než všechen pohoří na dračím hřbeti. Jsou to víly, které večer svítějí víc než světlo Měsíce. Jsou jak vánek, které lámají bambusy. V jejích očích je víc hvězd než na celém obloze.
Když dojde k procesu růstu, kdy se ze semínka stává sazenička. Je to jako malé dítě. Potřebuje ochranu. Chránit před větrem, před hmyzem, před plevelem, před buvoli. Potřebuje stejnou milujicí pozornost jako dítě. Když ji nechráníte, umře, jako dítě. Potom se opatrně vytáhne, a vysází na úrodnější pole. Musejí být dost daleko, aby měli prostor, jako my lidi. Potřebuje určitý odstup od ostatních sazeniček, jako my lidi.
Je obdivována nočními cvrčky. Její jedinou společnicí jsou noční světlušky. Jako žena, potřebuje neustále slyšet, že ji milujeme. Když vyroste, stává se z ní krásná dospělá žena. Už to není sazenička. Všichni jí obdivují, všichni z ní mají radost, když vyroste do krásy, jak jí příroda svou čarovnou rukou nakreslila. Je ozdobou a dárkyní života. Ale jako svíčka musí dohořet, voda stýc do oceánu a každý člověk se musí jednoho dne zamilovat a najít svůj osud, tak i ona má svůj konec. Její život sice končí, ale její dar ne. Její božský dar nám dává život, její dar jsou jejími malými dětmi.
Ale nesmí se smutnit. Ne. Ona zase přijde další rok, ještě krásnější, ještě svůdnější a zelenější než předtím. Konec sklizně se musí oslavit, vesničané obětují několik buvolů Bohům, je čas oslavovat radost života, bude se zpívat, objímat a pít, mladí konečně mohou projevit svoji zakázanou lásku, staří si konečně mohou odpočinout a matky už nemusejí mít strach, že jejich děti budou hladovět. Zatímco ve vesnici všichni oslavují, otec tiše prochází polem, promlouvá k předkům a děkuje Bohům za jejich štědrost. Zemřela, aby ostatní mohli žít. To je rýže. Dar nebes, dar pro nás, dar životu, dar nekonečné kráse. Je to umělecké dílo, které musíme chránit, obdivovat. Stejně jako ženy.
Život se musí milovat, práce se musí dělat pořádně, láska se musí udržovat, k přírodě se máme vracet, všechno okolo musíme obdivovat, musíme se dívat na svět pohledem ze srdce. To je láska k životu. Není na tom nic těžkého, když to chceme. Jinak budeme jen ten hmyz, který se musí z polí odstranit.
