O co usiluje starnoucí Vietnamec

Bohatýho Vietnamce hned nepoznáte. I ten navenek největší "křupan" může vlastnit majetek o kterém mnozí sní. Pěkné auto, drahý hodinky, módní oblečení a perfektní vlasy jsou jenom takové ozdůbky. Budí to závist, ale ne obdiv. 

Kdo se živí jako instalatér nebo někdy zapojoval u Vietnamců internet, tak si určitě všiml oltáře. To je taková hodně duchovní a rodinná záležitost. Nesluší se to komentovat. 

Zbohatnout v ČR je podle mého názoru velice jednoduché. Hodnota zde naspořených peněz se ve Vietnamu vynásobí 3x. To už stojí za tu námahu. 

Postavíte si tam velký dům, pořídíte motorku a zbytek rozumně investujete. Takhle se to nějak plánuje. Starý Vietnamce tady proto moc nenajdete a když ano, tak spíše pomáhají s výchovou vnoučat. 

Nebudu zdržovat. Dobro rodiny je nejvíc - je to cíl. Ale neříkám nic nového. Památka na rodinu je však ještě důležitější. Kdo chce nebo usiluje o vážnost, tak investuje do vzpomínek jeho předků. 

Ti skutečně nejmajetnější mají doma zvlášť pokoj s oltářem. Úplně nejbohatší si nechají postavit ještě jedno patro vyčleněný jenom pro oltář. Toto už budí skutečný obdiv. Svoji rodinu tím společensky hodně pozvednete.

Mám tu čest, že takového člověka znám.

Je to bývalý spolubojovník mého táty. Nevím co spolu všechno za války prožili, ale mnoho mi toho vyprávěl. Na otázku čím se živí, tak mi odpověděl, že chová slepice a jeho žena prodává na ulici čaj. To je právě ten matoucí obraz toho "křupana".

Po pár letech jsem ho neohlášeně navštívil. Zrovna se chystal k návštěvě, tak mě vzal s sebou. S celou jeho rodinou jsme navštívili jakéhosi pána. Během oběda mi sdělil, že je to vietnamský velvyslanec v jedné africké zemi. No nestačil jsem koukat. Znézvózněl jsem. Takové styky!

Naučil jsem se proto nenechat se mýlit co vidím. Ten člověk/Vietnamec může být váženým, obdivovaným a vyhledávaným společníkem. I když zrovna vypadá jako "chudáček". 

Pamatuji si, když jsem měl pár hodin do odletu zpátky do ČR. Jel jsem se za nim rozloučit. Potkali jsme se před jeho domem. Cítil jsem z něho velkou radost.

Mlčky jsme se obejmuli a jen se dívali vzájemně do očí. Jel jsem za ním, protože byl ke mě vždycky otcovsky laskavý a hodný.

A také u mě získal to, o co usiloval - obdiv a úctu k jeho rodině.