Na Vánoce budeš sám

Mě tehdy přišel 24.12 jako obyčejný den, jako každý jiný. Přišel jsem, zazvonil a nevinným dětským hláskem jsem poprosil jeho maminku "Dobrý den, může jít Honza ven?" Ne Tine, dneska Honzíček nemůže.

Tak jsem chodil sám po sídlišti a díval se do oken svých kamarádů. Jak se každý rok blížily Vánoce, tak jsem si postupně uvědomil, že jsem přeci jen v něčem jiný. A proto, když přijde Štědrý den, tak si vzpomenu, že se ten den musím obejít bez kamarádů. Hrál jsem si doma s legem, maloval nebo se díval na české pohádky.

Rodiče tehdy tvrdě pracovali a dokonce i toho dvacátého čtvrtého byli pryč.

Když po Novém roce začala škola, tak se všichni chlubily (jak to u dětí bývá) se svými dárečky. Jana dostala novou šálu, Verča pastelky a Honzíček autíčko na ovládač. Díval jsem se s  takovým zvláštním dětským smutkem, jako když se člověk ptá sám sebe "Čím jsem se provinil?"

Pan učitel nás před Vánocemi zaúkoloval, abychom vymysleli nějakou vánoční básníčku, kterou si pamatuju ještě do dneška.

Upíři pijou krev
aby měli na mrkev

Ve třídě najednou vypukl smích až do zadních lavic k Michalovi, ale náš pan učitel (ke kterému chovám velkou úctu) řekl: "ticho děti!" Všichni ztišily a pan učitel všem vysvětlil mou "cizokrajnost". Od toho dne  všichni pochopily, že jsem jaksi jinačí.  Od té doby vždycky před Vánocemi spolužáci přinesli z domova cukroví, abych alespoň částečně mohl "ochutnat" vánoční hodnoty, které všichni ten den se svou rodinou sdílíte.   

Přeju Vám přátele hodně zdraví a lásky.