Své dětství jsem nemusel nijak zvlášť pracně formulovat. Ostatní mi vždycky řekli, co bych měl mít rád, co jíst a co znát. Třeba Tiene: jak se dělá vietnamská polívka, kde si můžu nechat zkrátit kalhoty, kde seženu levný cigarety,
...., ve kterém bistru dávají do gyrosu psí maso?
Když jsme hráli Člověče, nezlob se, tak jsem většinou dostával žluté figurky. Pak jsme v dějepisu zjistili, že ve Vietnamu je komunismus. Od té doby mi to změnili na červené figurky.
Když si k nám sousedi přišli stěžovat na puch, tak jsem hned věděl za co se mám jménem své rodiny omluvit – za opětné používání rybí omáčky.
Když sestřička zakřičela do čekárny „pááán Tran“, tak všichni čekající věděli koho volá. I když jsem chtěl předstírat, že se jmenuju Leomír Vyskočil.
Když se ve škole dělala docházka, tak po spolužačce Trávníkové většinou následovala pauza. To jsem hned věděl, že si paní učitelka snaží rozpomenout co je jméno a co příjmení. Tady paní učitelko, Trááán.
V tělocviku jsem musel samozřejmě vynikat v lezení na tyči.
Když jsem dostal nečekaně ze slohové práce jedničku, tak paní učitelka hned poznala, že jsem to od někoho opsal. Protože jsem měl svůj nezaměnitelný osobitý styl, jelikož jsem pravidlo podmětu s přísudkem ještě nepochopil. Skládal jsem slova podle toho, že mi to takhle přišlo nejhezčí.
Dneska máme čínu. Tiene, to je tvoje národní jídlo. Běž si přidat. „Ok, tak mi půjč svoji čipovou kartu.“ Proč říkat, že nejsem Číňan, když můžu dostat jídlo zadarmo.
Dlouho jsem se urážel při dotazu, jestli nemáme v krámku vietnamky. Až v 23letech jsem zjistil, čemu se říkají vietnamky. Je to obuv!
Promiň, ping pong neumím. Nezahrajeme si basket?
Na koupališti se Vietnamci koupou v dětském bazénku, v normálním by se mohli utopit.
Viděls Cestu draka s Brucem Lee, viděls nejnovější film s Jackie Chanem, co Ip Man, kterej díl je nejlepší? Díváš se na to s českými titulky nebo v originálním znění?
„Čeče, teď otevřeli tam u nádraží nové vietnamské bistro. Nezajdem tam?“ Nemůžu Péťo, jak zjistěj, že chodím ke konkurenci, tak mě vyloučí z týmu.
Jsem poprvé u kamaráda na zahradě a čekám až dorazí. Všimne si toho jeho sousedka „Dobrý den mladý muži, na koho tady čekáte?“ Na kamaráda. „Já jen, že jsem Vás tady ještě nikdy neviděla.“ A podle čeho usuzujete? „No, vy jste takovej, jak bych to řekla……………...neznáte náhodou ty pány co jezdí ráno do toho obchodu vykupovat zboží v akci?“
Jsem v tramvaji: „Všichni ti Vietnamci vypadají úplně stejně, jak já je mám jako rozeznat?!“ Pak si mě všimne. „Jéééžíš pardon, nechtěl jsem Vás urazit.“ To je v pořádku, neurazil jste mě. Ty vole, to jseš ty Vašku?!
