Nikdy jsem nesfoukl svíčku, nikdy nerozkrájel dort. Svým spolužákům jsem nikdy nepoložil o přestávce na stůl bonbón, protože žádný svátek nemám.
Nikdy jsem mámě nezabalil dárek, nikdy jsem ji nekoupil ke svátkům květiny. U nás se rodinná soudržnost projevuje jinak, v denních věcech jako vyprat prádlo, vytřít podlahu, uvařit rýži a takové běžné věci skrze které vyjadřujeme druhým své účastenství.
Orientovat se v těchto "tichých" zvycích by bylo pro mnoho z Vás nejspíš náročné na pochopení, jelikož většina asijských citů nejde vnímat skrze hmotné dary.
Ve večerkách si občas můžete všimnout ticha i přesto, že jsou tam celý den spolu. Není to ticho z nedostatku výřečnosti, ale takové to filozofické ticho. Stačí vědět, že váš partner stojí vedle vás. Takové něžné ticho, jak rád říká Bohumil Hrabal. Proto nepobízejte Vietnamce ve večerce nebo kdekoliv na veřejnosti mluvit, protože my komunikujeme tichem. I když to zní hrubě nebo nespolečensky, tak to někdy zkuste.
Zkuste komunikovat tichem.
Za několik týdnu budu zase o něco starší, zase blíž svým předkům. Většina z Vás si pod tím představuje pozdravné smssky, babiččino pohlazení a dědečkovy moudré rady do dalších nadcházejících let. Od rodičů dárek a celotýdenní klid od běžných povinností.
Já si pod tím představuju obyčejný den, jako každý jiný.
Malé vietnamské děti proto dospívají velice rychle, jakmile pochopí rodinný řád. Takové jsou naše rodinné zvyky, naše rodinné tradice a projevy lásky.
Náš tichý vietnamský svět.
