Když si to racionálně zdůvodním, tak se to dalo čekat. Byla to taková ta dětská láska, kdy se jenom držíte za ruce a hladíte si vlasy. Potom jsem začal mít rád svoji spolužačku.
Říkám těm časům návrat na stromy. Doslova.
Jak jsem věděl, že ji mám rád? Neustále jsem se před ní schovával a styděl se s ní mluvit. Takhle jsem poznal svůj přízeň k ní.
Když jsem ji chtěl častěji vidět, tak jsem vylezl na strom a díval se jí do oken. Trávil jsem na stromě dlouhé hodiny, ale proč ne. Úkoly si opíšu od Káji.
Samozřejmě jsem pak dospěl. Vyměnil jsem stromy za balkón.
Ke strejdovi se přestěhovala mladá Vietnamka z jeho rodné vsi. Moc se mi líbil její hlas a krátké lesklé vlasy. Chtěl jsem být pořád v její blízkosti. Jak se k ní ale dostat, když nemám klíče?
Bydleli tehdy v přízemí, tak jsem jim tam lezl přes balkón. Nedostal jsem za to nikdy vynadáno. Nebyl důvod přestat. Do doby než odjela někam pryč.
Zůstal jsem po uši zamilovaný.
Poté přišlo "drsňácké" období.
Myslel jsem si, že čím víc se budu mračit tím víc okouzlím jednu dívku z naší tržnice. Její rodiče prodávali v kamenném obchodě zatímco moji venku. Byli viditelně o něco úspěšnější. Musel jsem tento sociální nepoměr nějak dorovnat.
Tvářil jsem se tedy jako drsný chlapík, který umí rychle balit zboží a nanosit to do skladu. Občas si mě všimla, ale bylo to málo. Chtěl jsem víc.
Tak jsem začal s Vietnamcema chodit na fotbal. Boj o míč s jejím vypracovaným bratrem bolel jak čert. Tělo měl jak železo. Začal jsem proto posilovat, abych byl na hřišti platnější.
A hele, ejhle. To mám ale krásně vymakané tělo.
Zamiloval jsem se do svých nádherných bicáků. Přidal jsem k tomu pravidelný běh. Byl jsem sám se sebou velice spokojený.
Období sebelásky však skončilo, když mě jakási Phuong chytila za ruku abych nespadl z člunu. Ten den jsem její ruku už nepustil. Odehrálo se to v Ninh Binh. Domov vietnamských víl.
