Hláskování je nejlepší řešení, když se někdo ptá na moje jméno. Ještě nezapomenu doplnit, že se jedná o vietnamské jméno. Tímto způsobem si předem ulehčuji oboustranný telefonický kontakt.
V posledních týdnech jsem vyřizoval pár telefonátů. Nešlo o nic důležitého. Řešil jsem ztracenou kartu, online registraci a rezervaci jízdenky. Celkem obyčejné potřeby s neobyčejnými zážitky. Ale já si už zvykl.
Snažím se to svému okolí zjednodušovat, ale dobrý úmysl se občas promění v chaos.
Když se mě teta před 15ti lety z legrace ptala jak čtu své příjmení, tak jsem řekl: "Tran". Chvíli se tomu smála a následně mě opravila. Vyslovuje se to vietnamsky "Čan".
Proto se ve styku s vietnamskými úřady oslovuji jako pan Čan. S českými úřady jako pan Tran.
Jenže Tranů je v Čechách mnoho. Je třeba se něčím odlišit. Napadá mě bydlištěm nebo rokem narození, ale to stejně nepomáhá.
Abych se přiznal, v mých uších Tran i Čan zní stále velice cizorodě.
V minulosti jsem uvažoval nad změnou svého jména např. Adam Tran. Ale v následujících letech se ve mě probouzeli zájmy ke svým kořenům. Nakonec jsem to neudělal. Bylo to tehdy vnitřně složité.
Další překážkou je pocit zpřetrhání kořenů
Například bych se ucházel o vietnamskou dívku. Ale její konzervativní rodina by nemusela úplně souhlasit s mým zjednodušeným jménem. Chápali by to tak, že jsem tím definitivně opustil svoji vietnamskou identitu. Mohli by mít obavy, že bych touto cestou vychovával i naše děti. Zdá se to nicotné, ale pro jiné to může být důležité. Nechal jsem to tedy být.
Doteď jsem měl klid, protože se můj život vcelku ustálil.
Mezi kolegy jsem známý jako Tien a mezi kamarády mám svoji originální přezdívku. Pro evropské úřady jsem Tran, pro vietnamské Čan.
Co bude dál? Nic se nedá vyloučit. Srdci neporučím.
Minulý týden jsem potkal našeho dobrého rodinného přítele. Má děti s Češkou. Už dávno dospěli a žijí si vlastním životem. Toulají se po světě, ale udržují si s vietnamským tátou alespoň online kontakt. Samozřejmě, že spolu mluví česky.
Bylo pro mě vždycky zvláštní mluvit s "míšencem". Cítím jako bych mluvil s Čechem, ale zároveň se na ně dívám jako na Vietnamce. Je však jen na nich jak se cítí a kam se víc hlásí. Respektuji jakékoliv rozhodnutí.
Jedno je však jisté.
Mají to se svým jménem o pár písmenek jednodušší.
