Jako kluk jsem místo jezdění k Máchovu jezeru nebo k jiným letním radovánkám protrávil celý na tržnici. Ráno jsem s rodiči před sedmou postavil stánek, rozložil zboží, přilepil ceny a začal prodávat.
Dali mi drobáky na vracení a na konci dne jsem jim dal celodenní tržbu.
Takhle k ránu nejvíc chodí starší lidé v důchodu, odpoledne zaměstnanci vracející se z práce a na konec kolemjdoucí. Tímto způsobem jsem se dostal do kontaktu s celou věkovou vrstvou obyvatel, komunikace občas příjemná občas nepříjemná, ale s tím člověk nic nenadělá.
Nejlepší ze všech dnů byl pátek, protože celá tržnice začala uklízet o pár hodin dřív. To se jezdilo do sousedního města nakupovat zboží do dalšího týdne. Po příjezdu jsem dostal vozíček a když rodiče nakoupili, tak jsem musel zboží hned odvézt k naší ojeté ladovce.
Byla to příležitost vidět jinačí místo, i když byl jen pár kilometrů od domova. Při čekání jsem z parkoviště pozoroval nedaleké fotbalové hřiště, kde trénovali chlapci v mém věku.
Byl to takový zvláštní kontrast:
Chlapec pocházející z rozvojové země pracoval na sebe x děti narození zde si kopou na hřišti
Nejvíc jsem nenáviděl, když se otec musel před zákazníkem ponižovat. Hloupě se usmívat a smát se rasistickým vtipům. Nadávkám samozřejmě rozumí, ale pořád se dál usmívá. Jak jsem byl starší, tak jsem tomu začal rozumět.
Ať si lidé říkají co chtějí, ale nesmíš jim nic vyčítat. Konkurence je silná a ztratit zákazníka je jako přijít o práci.
Snažím se z tohoto "ponižujícího" způsobu myšlení nějakým způsobem vymanit, ale ať dělám cokoliv, vždycky se vracím k tomu, co jsem se v dětství naučil.
A co jsem za to všechno od rodičů dostával?
Nic. Hlavní je, že jsme byli celou tu dobu spolu.
