Ten den nám vyměňujou okna, hledám záminku, abych nemusel být doma a dávat pozor na nábytek. Vstávám skoro po půl roce poprve v sedm hodin, rychle a zběsile se oblíkám a utíkám na autobus do školy rozhodnut do otevírací doby v menze naškrábat smysluplnou seminární práci za kterou se mi nebude profesor s troškou štěstí stydět odměnit zápočetem.
Vybaluju na chodbě noťáska, chytám wi-finku a vidím, že do budovy jde krásná dívka, vypadá nervózně, nejspíš jde na příjimací zkoušku. Potom si všímám, že se okolo mě točí mnoho elegantně oblíknutých slečen. Nechci její nervozitu ještě zvyšovat svým pohledem a tak nenápadně hazím očkem na její tělo. Líbí se mi, líbí, tiše dante alighierosky šeptám své nesplnitelné přání s ní spojit část svého osudu. Do oběda se nemůžu zaboha soustředit, seminárka v čudu a oběd chutná jak bota.
V knihovně vytahuju knížku, kterou musím povinně přečíst (strašná nuda). Čtu, hltám věty a najednou moje smysly zbystří, když uslyší kroky, které můžou vydávat jen pohledné šlečny v podpatkách. Házím na ní znuděný pohled, který měl být věnován knížce, podívala se na mě v těch žlutých šatech a já zas věděl, že dnešní noc probdím, protože mi srdíčko bude pořád připomínat její tvář s tajemným monalisovským úsměvem.
Nemůžu se soutředit, čtu dál, ale ty věty mi nic neříkají, jsem myšlenkama stále u ní. Najednou se ve mně probouzí odvaha a touha po objetí. Napadá mě, že bych jí napsal své telefonní číslo. Příjdu k ní, dám ji to do ruky, řeknu ji svoje jméno a uteču jak malej kluk schovat se za knihama. Potom mi blejskne hlavou vzpomínka na neúspěšný pokus se takto s jednou dívkou seznámit.
Odvaha střídá strach z další neopětované lásky. Tak otáčím další stránku a snažím se soustředit o čem ten Hrabal zas vypráví. Ukončuju den s povzdechem, ty jseš ale debil!! Ach ta moje žabomyší láska.
Neznáte někdo dobrýho psychologa nebo taky potřebujete?
