Jižní děvčata a Bun bo Nam Bo

Ačkoliv jsem vietnamec severský, tak jsem velkým obdivovatelem jižanských sousedů. Žárlím na ně. Jejich způsob života a lenošivá mentalita se mi v dobrém smyslu protiví.

Tady v ČR na jižního Vietnamce jen tak nenarazíte. Žijí převážně v západní Evropě anebo v Americe.

Svůj původ však před námi Seveřany neskryjí, protože mluví jinak. Asi jako Čech s ruským přízvukem používající slovenskou slovní zásobu. Spoznáte hneď.

Když jsem pobýval v jižním Vietnamu, tak mě předjelo tolik nákladních aut naložený prasaty, že od té doby nemůžu vepřové ani vidět. Ten puch je opravdu příšerný. No a ty jejich velký pokakaný zadky! Ale to je jediný negativum, který na jižní zemi mám.
 

My seveřani jsou povahově „chladnější“, protože nás formuloval sousedství s Čínou. A proto životně potřebujeme jižany, aby zahřáli naše srdíčka.  

Jsou to přátelští a svěží lidé. Když vyznáte jejich děvčatům lásku a sympatie, tak se do Vás rychle zamilují, protože ony nekomplikují.

Ani nepotřebují být tlačeny do manželství, protože sami chtějí být vdávány. Úsměvy nešetří a hezkýma očima se nedívá uctivě na zem, ale do Vaších očí. Což má na chlapa zničující následek.

Citově je však nenazývám svými bratry, protože holt žijí příliš daleko. Ale vietnamský jazyk místo českého zájmena on a ona, používá oslovení bratře a sestro.

Takže se mi to časem nějakým způsobem určitě vsugeruje.

Proč vlastně dneska mluvím o jižanech?

Protože jste je přátele už poznali, přes jídlo. Jistě jste si všimli, že vietnamská bistra v posledních letech nabízí Bún bo Nam B? (nudle s hovězím masem).

Je to čistě jižanské jídlo. Jako Vietnamec to poznám tak, že chutná jinak než severské jídlo. A taky, že mi to máma nikdy nevařila. A jako Čech mi to prostě chtějte věřit no :)

------

Poprvé jsem to měl ve městě Da Nang. Bylo těsně po monzunovém dešti a už byl čas na oběd. U křižovatky jsem viděl shluk lidí stravující se pod natáhnutou plachtou.

Měl jsem hlad a už jsem neměl sílu si hledat bistro s rýží. Tak jsem zakřičel na mladou paní kuchařku sedící vedle elektrického transformátoru, na který ještě poprchávalo „Jednu misku.“

„Áno bratře. Posaď se zatím.“ Za necelých pět minut už bylo připraveno. Bez zdržování jsem se pustil do nudlí. Najednou jsem se začal vznášet na obláčku a všechno kolem mě se zastavilo.

„Sestroooo!!! Moc dobrííííí!!!“