Zkusím Vám popsat jaký je to být Asiat žijící uprostřed Čechů. Nebojte se. Nebude to o kradení, podvádění a unášení holek. To už znáte. Nebudu zdržovat. Pojďme rovnou k věci.
Asiatem člověk prostě je. Pohlaví si taky nezvolí, ale ten zbytek už má ve vlastních rukou. Jaký bude, čím chce být a co se svým životem si naplánuje většinou sám. Tohle mu tvrděj Češi. Ale jeho původ ho dostihne.
Zrcadlo nelže. Mě kudrnatý vlasy růst nebudou. Pořiď si natáčky na vlasy. Tečka.
Když jdu ke kadeřníkovi, tak odcházím obvykle s pocitem, že mě ostříhal na asiata. Mám pak úplně podobný střih jako Asiati co k němu choděj. A proto vždycky už jenom do hola.
Dlouho jsem si zvykal nosit černou barvu, protože se mladí Vietnamci začali oblékat jako mladí Japonci. Všechno v černým. Tak co mám dělat? Musím taky jestli chci zapadnout v jejich společnosti.
Jídlo neřeším. Netrápí mě co budu mít k večeři. Mám ve špajzu těstoviny i brambory. Ale občas u mě zaklepou jestli nemám trošku rejže. "A rýžovar a hůlky náhodou nemáš co?" Proč zrovna ke mě? Proč neklepou u Hanči? Ta chodí furt někam nakupovat.
Asiati nemají rádi, když se jim díváte do očí. Mám strach udělat tuto společenskou chybu. Nedívám se proto ani Čechům do očí. To urazí zase je. To je strašný jako. Já už pomalu ani nevím jak vypadá moje kolegyně "má blond nebo kaštanový vlasy?".
Když někoho zdravím, tak se při tom usmívám. Pak si řeknu "Sakra, to byl Vietnamec. Teď si bude myslet, že mě něco trápí!". Na tohle žádné řešení nemám. Usmát se během pozdravu už mám zautomatizovaný. Tak budu holt za smutnou pricenznu.
V autobusu sedím co nejdál od Vietnamky, protože jsem ve Vietnamu postřehl, že v autobusu ženy sedí odděleně od chlapů. Asi je to prevence proti očumování. Začal jsem proto radši jezdit na kole. Být za uchyláka prostě nechcete.
Takže jak vypadá (jaký je) Vietnamec žijící mezi Čechy?
Je to holohlavý kluk celý v černým dívající se do země. V autobusu sedí tiše a nenápadně vzadu. A když se usměje, tak většinou jenom na sebe v zrcadle.
Jednoduše: je z něj magor!
