Jak jsem se přizpůsobil Vietnamu aneb na holky potřebuješ bělocha

V Hanoji touhle dobou bývá nepříjemné vlhké vedro. Přes den je lepší být doma a počkat si na večer. Pamatuju na dny, kdy jsem naměřil skoro 50 stupňů. Zdi a stropy byly jako vařící motor. 

Spolunájemníci, většinou ze západních zemí, se raději zavírali v pokoji. Pak byly slyšet jenom bzučicí klimatizace. Jednou přišel "výběrčí" nájmu a divil se proč nemám tak velkou spotřebu elektřiny jako oni. 

Já jsem se na rozdíl od nich přizpůsobil místnímu klimatu a životnímu tempu.

Začnu od peněz. Je pohodlnější chodit do kamenného obchodu, kde jsou jasně uvedený ceny. Ale člověk tam pak nechá zbytečně pár korun navíc. Tak jsem se naučil chodit mezi 7-8h na tržnici. 

Vietnamská tržnice je zvláštní v tom, že tam moc chlapů nechodí. Vyhledejte si nějaká videa a uvidíte sami. Oni obvykle přivezou svojí ženu a pustí ji jít se hádat o ceny zelenin a masa. Zatím posečkají před tržnicí a popíjejí ranní čaj. 

Do takového světa jsem vstoupil. Postupně jsem zjistil kdo má levnější rajčata, pomeranče, melouny. Zjistil jsem kdo svoje zboží vyprodá dříve a kdo později. Není to jenom o tom prochodit celou tržnici a zeptat se na ceny. Ne ne. Tak lehký to není. 

Když jsem se oblékl o něco lépe, tak jsem zaplatil o 2-5% více. Když chudě, tak mi nabízeli horší zboží. Začínal jsem se oblékat jakobych bydlel hned za rohem - pantofle a pyžamo. Prodavačky pak mají pocit, že jsem místní a mohu k nim chodit pravidelněji. Nebyl jsem jenom jednorázový obchod. 

Tuto taktiku jsem pak uplatnil po celém Vietnamu a fungovalo to. Ušetřil jsem pěkný peníze. Mluvíme asi o pár stokorunkách, ale pro tamní lidi je to významná úspora.

...

Další způsob jak přežít letní vedra je přes den nejíst těžké jídlo. Nejlépe rýži a trošku zeleniny. Čím víc toho odpoledne sníte, tím víc se Vám pak chce spát. Tuto vlastnost jsem si zachoval až do dnešních dnů. Když nemusím, tak nechodím vůbec na obědy. Sním si tři rohlíky a třeba jedno jabko. 

Pobyt ve Vietnamu je dobrý když chcete zhubnout. Vracím se vždy o 10kg lehčí aniž bych cokoliv proto udělal. Jídlo není tučné, moc sladké ani náročné na trávení. 

Také tam získáte odpor k chození.

Chůze je spíše ranním sportem, jinak tam nikdo normálně nechodí. Když chodíte, tak Vás obtěžují taxikáři a nabízí Vám odvoz. Časem to začne být opravdu k vzteku. Toto otravování vyřešíte velmi prostě. Tvařte se, že víte kam jdete. Nekoukejte moc okolo a běžte rovně za nosem. Pak působíte jako domácí, který si jde rychle koupit nějaký cigarety. 

...

Bohužel nemám radu jak chodit a tvářit se, když chcete ženskou pozornost. Počkat, už vím.

Půjdu se projít se svým bílým spolubydlícím. Chce to hodně velkou vnitřní toleranci, protože místní holky pokukují jenom po něm. Jsem pak jenom přívěsek, jenom průvodce a jeho Pátek. Místní holky i kluci mají zájem o jeho společnost. Chtějí si s ním alespoň pozdravit v angličtině. 

Vím, že to zní hrozně dětinsky a bezvýznamně. Ale pro většinu místních lidí je to styk se světem kam se spíše nikdy nepodívají. 

Slíbil jsem svému kamarádovi, že ho tam někdy vezmu. Má přes 2 metry, svalnatý a stále svobodný. Ale čekám až se ožení, protože by se mu z toho Vietnamu už nechtělo vracet.