Měl jsem štěstí na spolužáky. Ke všemu bydleli ve vedlejším paneláku. Jednou jsme se s Honzou měli setkat u rybníka a zkusit jít na led. Nedorazil, tak jsem šel sám. Po pár krocích jsem se propadl.
Zmokl jsem až po pupek, ale podařilo se mi nějak dostat zpátky. Honza pořád nepřicházel, tak jsem se zmoklýma nohama šel k němu domu. Otevřela mi jeho maminka. Všimla si, že jsem kromě mokrých bot přitáhl i pěkný nánosy bahna.
"Pojď Tine dovnitř." Vyčistila mi nohy, dala suché ponožky a posadila k jídelnímu stolu. Potom mi přinesla teplý čaj, abych se trošku ohřál.
"Už jsi obědval?" Odpovídám, že jsem měl dvě sušenky. Záhy mi nečekaně přinesla řízek s bramborovým salátem (to byla opravdu dobrota).
Pak přišel Honza a říká, že musel za tátou do hospody něco vyzvednout. Následně si společně mlsáme čokoládové postavičky pověšené na vánočním stromku. Doteď vidím ten jejich velký stromeček před sebou. Nádhera.
Venku sněží a je tma. Beru si z jejich košíčku dvě jablíčka na cestu.
Doma nic moc.
Zvládnu si rozsvítit na chodbě a běžím rychle pustit televizi. Pouštím zvuk co nejhlasitěji, abych se v naší pronajaté 3+1 nebál. Záchod je až na konci bytu. Tam se bojím chodit, tak chodím raději čůrat z balkónu.
Už je po 21h a slyším rodiče přicházet. Poznám to podle výtahu. Pokud ho někdo dlouho drží, tak to budou oni. Znamená to, že rodiče odnášejí zboží zpátky domu. Jdu jim pomoci nanosit to do bytu, protože za to pak obvykle dostanu hamburgra.
Táta mi koupil i slíbené bouchačky.
Prý je dneska nějaký významný svátek, tak každou půlhodinu zapálím jednu bouchačku a házím na chodník. Takhle si to pamatuju z Vietnamu.
K půlnoci se cítím už ospalý, tak jdu spát do svého domečku postavený z banánových krabic.
Časně ráno slyším rodiče, jak odnášejí zboží do výtahu. Takhle jdou 3-4x, než uslyším naše auto odjíždět pryč.
Je 25.12. Rodiče šli pracovat, já jsem zůstal doma. Nevidím na tom nic zvláštního.
Jdu zazvonit na Vaška, ale nějak se mu dneska nechce ven. Prý dostal nějaký dárky.
Jdu za Honzou, že bysme si šli zabobovat. Jeho máma mi říká, že čekají rodinnou návštěvu. Mám přijít až po víkendu.
Hm. Co budu dělat? Tak se toulám po sídlišti, stavím si sněhuláka, jdu k rybníku, pak ke škole, pak k ohništi. Nikde nikdo. Takhle se procházím až do podvečera.
Doma jím čínské polívky a koukám na pohádky. Neuvědomuju si, že mi unikají nevýznamnější dny v roce. Dívám se na vyzdobená sousední okna a nevím proč to tak je.
Začínám z televize rozumět novým českým slovům: Vánoce, Ježíšek, kapr, štědrý večer, věnec a přejeme Vám vše dobré. Nechápu však význam ani obsah těchto slov.
Musí uběhnout ještě několik let, než se naučím pořádně česky a všemu tomu trošku porozumím.
Myslím si, že jsem tomu porozuměl po svém: o Vánocích se nepracuje.
To rodiče bohužel tehdy nevěděli a tak šli pracovat. Přišli tím o zasloužený odpočinek a já o... (to ani doteď upřímně nevím, protože jsem to nepoznal).
