Já ti dám, že jseš Vietnamec!

1. příklad – sláma z uší: Když jsem před 3 lety vyšel ze saigonské letiště, tak jsem měl za to, že mám dobré krytí. Díky mým předchozím zkušenostem jsem se tentokrát oblékl jako chuďas s malým batohem a obyčejným účesem. Ale jak..

Ale jak mě místní spatřili, tak mi viděli z uší trčet kusy slámy.

Ihned vycítili, že nejsem zdejší. Asi si říkáte Vietnamec jako Vietnamec, ale my se mezi sebou poznáme kdo kam patří. Nejspíš si taky říkáte proč to dělám, jaká je moje motivace? Hned řeknu. Jde mi hlavně o prachy! Nechci se nechat po celou dobu okrádat jako ti turisti.

Pak mi pouliční prodavači na autobusové zastávce nabízeli předražené službičky, suvenýry a cigarety. Tak jsem si na uklidnění koupil za 20Kč cigára (běžně do 10Kč), našel strom se stínem a dal se do klidu.

Přemýšlel jsem, jak na to sakra zase přišli? Nejsem dost opálený, mám si koupit místní oblečení, chodím divně, jsem tlustej?

----

2. příklad – střední země:

Po půlročním pobytu v Hanoji jsem si ještě téhož roku řekl, že nasednu na kolo a vyrazím směrem k nejúplnější jižní části Vietnamu. Jen tak z nudy a ze zvědavosti.

Neplánoval jsem prakticky vůbec nic, znal jsem jen jména měst, a že by to mělo být přes 2000km. Uložil jsem si do mobilu mapu a vyrazil jsem.

Měl jsem na sobě jenom lehké zelené khaki oblečení (jako nosíval Vietcong). Po překročení města Hue jsem náhle pocítil, že se ke mě lidi začínají chovat jinak. Přestával jsem i slýchat vietnamštinu.

Lidé ze mě měli uctivý strach, dávali si na mě pozor (neprovokovali mě) a chovali se velmi odtažitě (neobtěžovali mě). V té době jsem už byl měsíc na cestě a vypadal jako bezdomovec. Ale pocit moci se mi velmi líbilo.

Kdo zná trošku vietnamskou válku, tak ví, že střední část země dostávala z obou stran pěkně zabrat. Ale od Severu psychicky asi víc.

Tak jsem si další měsíc jezdil jako mocipán, ničeho jsem se nebál a utvrzoval jsem se v tom, že severovietnamci jsou frajeři. Užíval jsem si přírodu, exotická jídla a sem tam jsem se rozčiloval kvůli časté výměně duše u kola.

Jinak dávám 10 bludišťáků.

----

3. příklad – děti jižních vsí:

Jižní Vietnam je už populačně početnější, většina lidí je příbuzná se Severem, má celkem mladou historii a má porovnatelně stejně vysoké sebevědomí jako Hanoj. Tak jsem si tam na vojáčka a utlačovatele už nemohl hrát.

Ale jihovietnamci mluví jinak. Nevím, jak to mám popsat - asi jako Češi a Slováci, ale ne úplně tak rozdílně. Takže taky hned poznali, že jsem jinej.

Po téměř dvou měsících na kole jsem musel vypadat úplně hrozně. Mnoho tamních lidí se nade mnou smilovalo a dávali mi zadarmo jídlo, vodu anebo jsem na trhu platil míň.

Spal jsem na pláži, v jeskyni, na lavičce, na skále, před chrámem, vedle policejní stanice.... Jediné čeho jsem se bál nebyly tajfuny, náhlé povodně ani vedra, ale komáři!

Většinu času jsem svoji hygienu plnil na čerpacích stanicích. Jsou všude a rychle jsem se naučil, že většina z nich má sprchu anebo kohoutek. Stačilo se jenom slušně zeptat a bylo mi většinou dovoleno.

Když jsem v závěru cesty projížděl jednou chudou vesničkou, tak mi nějací malí otrhaní děti koupili oběd. Z jejich laskavosti jsem úplně změkl a všechny obejmul.

----

Na konci té vsi jsem vystoupal na místní kopec. Tam jsem si uvnitř řekl, že jsem nejspíš dosáhl svého nevyřčeného cíle - KONEČNĚ VYPADÁM JAKO VIETNAMEC. 

V místní polívkárně pod kokosovými palmami jsem na kalendáři viděl datum 23.12 2017. Je čas se vrátit domu.

Dostal jsem tedy skvělý dárek - byl jsem přijat mezi Vietnamci.