Kdy jsem si uvědomil, že jsem v něčem jiný? Nejspíš ten den o Vánocích, před 22 lety. Je obyčejný večer, hrál jsem si s legem a díval jsem se na pohádky. Pak jsem se šel podívat za okno a viděl jsem jak venku sněží.
Tak jsem si jako vždycky šel obléknout, vzal sáně a šel za kamarády. Když jsem zvonil u Honzy, tak mi jeho maminka řekla, že dneska bude doma, ať přijdu zítra. Tak jsem šel za Františkem, ale že už je večer, tak musí být doma. Ještě jsem zkusil Vaška, ale i ten musel být doma.
Tak jsem se nakonec toulal po sídlišti, pak jsem šel k autobusové zastávce a sáňkoval. Ale nebylo to ono. Byl jsem tam úplně sám a díval se na všechna ta okna v sídlišti jak svítí. Kdoví co se tam děje, copak já vím proč kluci nemohli jít se mnou ven.
Nevěděl jsem co se stalo, nikdo mi nic neřekne. Stál jsem tam a pak jsem se rozplakal.
V ten okamžik jsem cítil, že mi něco chybí. Že nemohu být součástí něčeho co je jenom pro moje kamarády. Šel jsem ještě na hřiště a zkusil si postavit sněhuláka, ale nebavilo mě to. Sedl jsem si na sáně a jen tak tam seděl a díval se na padající sníh.
A když mi už začala být zima a chtěl jít domu, tak jsem viděl jak za mnou běží Honza a řekl mi „Moje máma tě viděla z okna jak tady Tine sedíš sám. Jestli chceš tak můžeš jít k nám.“
A když jsem byl u Honzy, tak mi dali najíst a nechali mě tam si hrát. Když jsem viděl jak se u nás rozsvítilo, tak jsem věděl, že se rodiče už vrátili z práce. Cestou zpátky domu jsem si slíbil, že budu o Vánocích taky doma a čekat na svoje rodiče.
Přeji všem krásné a klidné Vánoce.
