I bezdomovectví je pěkná dřina

Za budovou vlády ČR jsem si čistil zuby, když se ze tmy vynořili dva kouřící policisté, ale asi mě ani neviděli nebo prostě nevyčichali teroristické úmysly, tak si kráčeli dál řešící dilematy svých nepoddajných žen.

Měl jsem v plánu se vyspat na zahrádce poblíž Pražského hradu, kde je nádherný výhled na celé město, ale brány se zavíraly v 23h a otevíraly až v 9h ráno. Tak jsem sestoupil k Mánesovu mostu, kde se nachází dětské hřiště s lavicemi, přeskočil jsem ohrazení a lehl.

Ani jsem netušil jak je těžké se jako bezdomovec vůbec vyspat, okolo parku se pořád toulal nějaký hobo, který se hrabal v popelnicích. Toho jsem musel neustále sledovat, a když byl až moc blízko, tak jsem zvedl hlavu aby viděl že nespím. Potom kolem půlnoci začalo automatické zavlažování, voda všude stříkala, tak jsem to tam vzdal.

Zkusil jsem najít lavičku poblíž Karlova mostu, tam jsem nic nenašel, tak jsem hledal Masarykovo nádraží. Cestou jsem se ptál nočních uklízečů i podivných lidí toulající se ve stínu, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se zatoulal až k Praze 8. Ale to jsem zjistil až následující ráno, prospal jsem se na autobusovém nádraží, kde už od 3h ráno čekali lidé na autobus.

I přes mrazivý vítr jsem vydržel až do svítání. Jel jsem do centra, vykonal potřebu v jedné veřejné státní budově a chystal se do Kutné Hory. Ve vlaku jsem konečně mohl na pár hodin zavřít oči a v klidu vychrápnout. Krom páru vedle mě, tak chlapy v kupé sdíleli stejnou potřebu jako já.

V Kutné Hoře mají vlakové nádraží strašně daleko od centra a to, co jsem cestou viděl, mě dostávalo do depresí. Všude samé paneláky a hypermarkety, byl jsem z toho dost rozčílený, že se tahám takovou dálku pro tyhle ohavné stavby. Ale v centru u kostela jsem si odpočinul a dál se do sebe. Vyšlápl jsem až nahoru k chrámu svaté Barbory. Tam jsem se rozhodl, že přečkám noc.

Spal jsem na lavici u základní školy, který byl hned přes silnici. Kvůli větru jsem tam vydržel asi do 1h, tak jsem se až do 4h ráno schovával v telefonní budce. Sedl jsem do meditační pozice a celé tři hodiny sledoval jestli někdo nejde okolo.

Další den jsem jel do Sázavy, přestupoval jsem asi dvakrát, ale stálo to za to. Všude samá příroda a město pěkně splývalo s okolní přírodou, což mě celkem zahřálo u srdíčka. Zatoulal jsem na kopec a cestou natrefil na třešeň. Po dvou dnech, kdy jsem jedl jen rohlíky a pil vodu, tak jsem se pod větvičkami málem štěstím rozbrečel.

Pak jsem šel s bolavýma nohama, způsobený nočním touláním po Praze, našel tak nádherné a klidné místo k odpočinku jaké existuje snad jen v pohádkách. Přímo pod několika třešněma místní lidé postavili lavičky. Tam jsem si osušil ponožky a namasíroval pukající nohy. S plným bříškem třešní jsem pozoroval mráčky a záviděl tamním lidem, že řeší takové kouzelné věci jako zahradničení a sekání trávy.

Z místního rozhlasu se pak objevilo toto hlášení, který jsem si honem honem poznamenával:

Před obchodem se prodávají broskve, proběhne měření vodoměrů, zavření knihovny, gynekolog je na dovolené, pozvání na grilování a farnost zve na mši arcibiskupa Dominika Duky.

Jsem asi hodně pošahaný turista, ale tohle mám prostě na cestování rád. Nevím co mě čeká a ani nevím jestli přežiju do zítřejšího dne, ale na tom je prostě stavěn celý můj život.