Evidence na úřadu práce, základ života

Ve společnosti kolujou legendy a tradujou se nejrůznější řeči o tom, že lidi zaevidované na úřadu jsou méněcenní lidé, buďto to jsou totalně neschopní lidé, flákači, různí nemačenkové nebo profesionální simulanti všeho druhu a o cizincích nemluvě.

Nemám rád jakékoliv soudy a už vůbec nerespektuju souzení druhých, kteří spadli z nejrůznějších důvodu do bezútěšné situace. Člověk poctivě pracujicí kolikrát si v duchu řeklo " proč makám, když každej bere dávky" Já Vám řeknu proč, jelikož jsem byl taky zaevidovaný a teď se lidičky podržte "brál jsem taky dávky". Ze začátku jsem netušil, že ze mě může být rentiér, ale když mi to paní na pohovoru připoměla, tak jsem tentokrát poslechl rozum místo srdce, což se u mě málokdy stává a šel rychle vyřídit všechny formality. Potvrzení o odpracovaných měsících, odevzdání sociálního a zdravotního pojištění, prostě odporné papírování

První dva týdny byly nádherný, po tolika měsících žádné vstávání v pět ráno, žádné návraty po jedenácté večer, k obědu už žádné studené jídlo, ale v kuchyni s láskou ukuchtěné. Užíval jsem si vrchol plesové sezóny, zkoukl všechny nahromaděné filmy, na který jsem neměl vůbec čas, přečetl všechny knížky a biografie slavných osobností, na které jsem se hrozně těšil, dal se do rekonstrukce zaneřáděného pokojíčku a samozřejmě občas projevil aktivitu hledat novou práci, až se bude paní na úřadě ptát, co jsem celou tu dobu dělal.

Jako každá květina, tak i moje začala vadnout a ztrácet barvu. Přišla morální krize, kdy ve mě začala hryzat jedna výčitka za druhou. Zatímco všichni pracovali, vstávali a vracívali, já se flákal. Docela bych někam razil říkam si, ale nebylo s kým, všichni byli v práci nebo se chystali na odpolední. Večer bych se šel pekně vožrat, v duchu plánuju svůj večerní kulturní život, ale známí jedou ráno do flákoty. Ztráta kamarádů a společenského života může být pro takového hledače lidského kontaktu, jako já, tím nejhroznějším trestem. Snesu jakoukoliv společnost i hlupákovo, ale hlavně nebýt sám.

Ačkoliv do nového školního roku zbývalo pouhé dva měsíce a ke všemu léto. Přemýšlejte semnou-bral jsem dávky nad 5 tisíc, je vrchol léta, koupaliště jsou v tu dobu napraskané do posledního opalovače, mohl jsem si naplánovat nějakou hezkou dovču za státní peníze, ale nakonec jsem nevydržel. Žádný společenský tlak, žádná finanční nouze, ale z pocitu odloučení od lidí jsem šel zpátky k zaměstnavateli a na kolenou jsem prosil, aby mě osvobodil od hrůzného trestu jako je osamělost. Inkoust na zrušovací smlouvě ještě nestihl ani zaschnout a už jsem byl díky své dobré pověsti "pracanta" zpátky.

Budíka jsem si s radostí nastavil zase na 4:30 a vstával s pocitem, že dělám pro sebe a společnost užitečnou věc, byl jsem zase užitečný. Byl jsem štastný, jak zlatej kanárek, kterého zrovna pustili z klece. Z práce jsem měl nepopsatelnou radost, takovou čilost a elán jsem naposled projevil při vybíjené v šesté třídě, když jsme hráli proti deváťákům. Nechával jsem si zase buzerovat od vedoucích, nadávat od zákazníků do žlutejch a šikmookáčů, ale ta radost to vše lehce překrylo, okolo mě zase rostly květiny a já se díval na svět růžovýma brejlema, byl jsem plný naděje lepších zítřků, a pomyslel si, že svět není tak ošklivé místo na žití. Zase jsem byl mezi své kamarády a kolegy s kterýma jsme nasmály dalších stovky hodin. 

Proto všichni věřte, že flákat se a brávat dávky není ráj, jak si mnozí myslíte. Je to trest těm, kterým baví něco dělat, baví smysluplná činnost, a mají z povinností radost. Mým důvodem, bylo odloučení, ale věřte, že těch důvodů byli tisíce, proč jsem se těšil zpátky do kabátu "odevzdávače" daní flákačům. Být zase mezi kamarády a přátele, o tom to všechno je.