Mám někdy období kdy v sobě cítím nedostatek českosti. Tak si honem pustím spoustu filmů, přečtu několik básní a je zase dobře. Ale víte co. Není to úplně ono. Lepší je jít mezi lidi.
Nebojím se říct, že jsem jeden z mála Vietnamců mající rád hokej. Jako malý jsme ho pořád hráli za panelákem. Chodil jsem na hokejovou základní školu, tak nejsem překvapený.
Nedávno jsem byl poprvé na orchestru. Bylo to neplánovaně. Dostal jsem zadarmo vstupenky, tak mi bylo úplně jedno co se tam bude hrát. Chtěl jsem hlavně nový zážitek. Hráli Má vlast od Bedřicha Smetany. Myslím, že češtějšího Čecha jsem nemohl najít. Strop a výzdoba bylo plné slovanských postav.
Během celého koncertu jsem vlastně přemýšlel o tom, jak takový malý národ dokázal přežít a zároveň vyprodukovat tolik osobností. Klobouček dolů.
Nevím kde se ta potřeba bere. Jednou za čas se objeví a zase zmizí. Věnuju se tomu dobrovolně a bez donucení. Budeme tomu říkat třeba "dolít jednoho čecha".
Asi největším důkazem mé české duše je, že se bavím s cizinci v českém jazyce. Mohl bych nejprve začít angličtinou nebo němčinou. Ale obojí ovládám na bídné úrovni. Kupodivu ta čeština zatím stačí.
Občas se chodím dívat na trénink malých dětí. Tam si uvědomím, že už nejsem nic výjimečného. Je jiná doba. Jsou tam malý asiati i afričani. Trenér jim dává pokyny v češtině a oni nadávají v češtině. Je to pro mě radost. Pak si řeknu, že jsem normální.
Toho Vietnamce neskryju, to fyzicky hned poznáte. Ale dávejte si pozor.
Já občas dělám, že jsem turista nebo že lidem nerozumím. Chci mít klid. Ale ten "nechápající turista" v sobě může nosit českou historii. Takoví jsou velmi cenní, protože chápou myšlenky Jana Husa, cimrmanovský humor nebo dovedou popsat chuť českého piva.
Kéž bys český národe měl více cizinců, kteří by tě měli rádi.
