Malá postava má výhodu, že můžete v pohodě podlízt bránu a jste tam. Ale s nainstalovanými kamerami a ostnatými dráty si radši zaplatím těch pár stovek za vstupenku a podívám se na zvířátka, která jsou naštěstí (pro ně) tupá a neuvědomujou si, že žijou v uvězněném ráji.
Ano!! byl jsem v ZOO, podívat se na své bratrance orangutány a setřičky gorilky. Od deváté třídy, kdy jsme se nemohli dohodnout kam se na konci našeho společného života podíváme jsem tam nebyl. Odkleply jsme jako tradičně ZOO. Paní učitelka se chtěla podívat do přírody na vodopád, ale hlas puberťáků zvítězil (demokracie je fajn věc).
Začal jsem u oblíbeného lachtana, zase zatleskal párkrát těmi ploutvemi, vyskočil a přičichl k balónku a vychovatelky, kterým byli vidět přes mokrý trička cecíky (yes!! :) jsem neukojitelný dobytek a těchhle věcí si všímám :) :) mu už sypali kyblíky rybiček do tlamy. Jooo, ten se má!! Na řadě byli ptáci- pštroci, husy... a takový to růžový (pelikáni?). Ale ptáci umějí jenom stát na jedný noze a koukat tupě na svět okolo. Hodil jsem jim kus rohlíku do bazénku a vyběhl za rybkama. Jako vášnivý rybář a bývalí vlastník akvarijních rybiček jsem se těšil na krále amazonských řek. Piraně, hledal, hledal ...ale žádnou dravost, pernamentní vztek ba ani kanibalismus jsem nenašel ani se nedočkal. Ti vychovatelé ty rybky překrmujou a tlumí jejich přirodní a přirozené instinkty, jak náš přesycený život. Válely se na dně a sem tam mávly ploutví, aby drželi stabilitu, jako my, když se válíme u televize a občas se podrbáme na zadku.
U rohu za pavilónem vačnatců jsem slyšel píp, píp. Moje otcovské instinkty zareagovaly a šli za zoufalým hlasem o pomoc. Za rohem pobíhala skupinka malých žlutých kachňátek, vesele pobíhali sem a tam. Najednou se otevřeli dveře a vykoukla tlustá ženská v gumácích...vzala kachňátko do ruky, kachně dělalo pořád píp píp a ta SS grupenfuhrer ženská tomu kachňátku zakroutila tím malým nevinným krčkem. Probudila se ve mě hrůůza a děs. Ty s..ně co dělááš?!! proběhlo mou hlavou, hodila to kachňátko s ještě kopajicí nožičkou do bazénku s aligátory. Před očima mi proběhly scény koncentračních táborů, byl jsem pln vzteku, jak tohle může někdo udělat živé bytosti. Proččč do háje??!!
Musel jsem pryč za opičákama. Jen šimpanzi mi rozumí. Váleli se na těch lanech, seděli u rohu, v puse okusovali stéblo a jen prázdně zírali. Díval jsem se jim do očí a přemýšlel jestli jim taky něco v té hlavě cvaká, aspoň nějaká dětská myšlenka. U pavilónu opiček byla vždycky sranda a obzvlášť jeden opičák, kterýmu říkám Yobo-Yobo, i když mu jeho vychovatelé dali zajatecké jméno Oskar. Poprvé, když jsem ho viděl, tehdy miminko, tak se pevně držel matky a zírali jsme oba na sebe s otázkou zda se ještě nikdy setkáme.
Roky utíkaly, fyzicky a trošku i mentalně jsme oba vyrostli. Ale jeho život byla jako jedna velká hollywoodská hvězda, která nikdy nezhasíná. Už tady celých sedm let čůrá na návštěvníky, rozveseluje dětské tváře, dospělí mu za to ještě tleskají a hodí něco do kasičky. Jeho vodopády jsou proslulé po celém městě. Jak jsou zvláštní ty lidi, když čůrám v parku, tak dostanu od policajta pendrekem, ale když se vyčůrá opičák, tak se mu dostává slávy a po své smrti se stane určitě velkou legendou. Cítím neandrtálskou závist!! :)
Jak se ta zvířatka mají, ti si žijou...mají štěstí (krom ptáků), že nevědí co znamená svoboda, pocit, že můžou běhat sem a tam a nenarazit po pár metrech na tlustej zeď. Mají štěstí, že jsou tupá a hloupá jako někteří mnozí lidé, kteří se nechávají prodat za pár banánů, aby podrazili své kamarády, sousedy a svůj pavilon
