Nejsem typ člověka, který se honí za pěknýma autama. Nepotřebuje vědět co je pod každou sukní a nechce se oblíkat nějak nóbl. Jsem skromný, mám chvályhodnou povahu. Ale nejsem věřící. Nic nepraktikuju.
Víte čím to je? Začínám se na půl podobat své mámě. Hrbím se; když jsem naštvaný tak uklízím. Místo toho abych si v zimě zatopil, tak si radši vezmu troje ponožky a je jedno že se pak do nohy nedostane krev.
Teď si smíchejme povahu, kterou jsem během života ještě získal.
Jsem nepopiratelně lakomý, společenský život se mi protiví, nemám problém jezdit přes celé město jen abych ušetřil za rohlík 50halířů. Ticho a klid je mojí nejvyšší večerní potřebou nikoliv se tulit s pěknou baculkou.
K čemu takovej kluk vlastně je? Čím se živí a jak žije?
Odpověď znáte přátelé.
Lidi podobní jako já najdete ve Večerkách. Hrbím se, protože se pro Vás ohýbám pro lahváče a krabicové víno. Netopím, jinak bych Vám musel zvýšit ceny. Jsem lakomej a nespolečenskej, protože takový být potřebuju. Jinak bych se ve Večerce osamělostí zbláznil.
Dělám to/děláme to/děláme se čím jsme jenom pro Vás. Naše živitele, rýžodárce. Nestěžuju si, mám Vás v hluboké úctě.
Ve Večerce už naštěstí nepomáhám, mám teď víc času na sebe. Ale víte co? Toto období mě naučilo jednu věc, kterou Vám potřebuji svěřit.
Získal jsem návyk neustále pracovat i když práce nedává smysl. Dělám to pro tu činnost jako takovou. Těká to ve mě. Mám tu nejžádanější povahu jakou může vietnamská dcera svým rodičům "prodat", když představuje svého nového přítele.
Za mě se nemusí žádná holka stydět. Není důvod. Nenašel jsem ho tam.
Můžu být jaký chci, ale pracovitost přebije všechno.
