Den, kdy jsem začal od srdce zpívat českou hymnu

Děti, dneska se budeme učit českou hymnu. Všichni se postavte ke své lavici, ruce podél těla a hlavu vzhůru. „Já taky paní učitelko?“ Tichým a stydlivým hláskem se ptám naší paní učitelky na hudební výchovu.

Se svojí tehdy ještě nedokonalou češtinou si moc nevěřím mluvit. Ale už jsem tak nějak cítil, že nějakým způsobem vyčnívám. Protože mi to moje okolí stále připomínalo.

Třeba se mě spolužáci ptali za koho bych bojoval, kdyby Vietnam válčil s Čechy? Anebo se mě pán učitel na chodbě ptal, jestli jsem o víkendu fandil Spartě nebo Slávii? A spolužák na to „Vždyť je to Čongy.“

Toto emocionální rozlišení probíhalo od prvního stupně na základní škole. Pral jsem se, když mě někdo označil za Vietnamce. Ani nevím proč, ale cítil jsem to spíše jako nadávku. Tak jsem kvůli tomu často nosil domů třídní důtky, ale rodičům jsem to překládal jako pokyny k domácím úkolům.

Tak nikdy nezjistili, jaký jsem byl rošťák.

Věděl o tom jenom pán inženýr (Vietnamec), který mě doučoval. Ale nikdy naše společné tajemství nevyzradil. Ještě dneska ho potkávám ve městě, má českou manželku a děti už vyletěly z hnízda. Super člověk.

„Ty taky Tiene, vztyk!“ říká paní učitelka. Spolužáci měli hned nějaký řeči, ale to paní učitelku nezajímalo. Zapne kazeťák a začínáme zpívat Kde domov můj. Zkoušíme to celkem třikrát.

Jestli jsem přitom něco cítil? Malinko ano. Podle vážného výrazu naší paní učitelky jsem nějak tušil, že to pro ni hodně znamená. Proto jsem k tomu nepřistupoval jako k obyčejné písničce.

Poté uběhlo pár let. Jednoho zamlženého rána se dívám na televizi a byl tam český hokejový tým. Zrovna vyhráli Zimní olympijské hry v Naganu, rok 1998. Na Staroměstském náměstí tisíce lidí mávalo vlajkami. A najednou všichni začali zpívat tuto mi povědomou písničku.

Už nevím, jaké emoce se ve mně v tu chvíli probudily. Ale měl jsem obrovskou citovou potřebu se připojit. Tak jsem se přidal a začal zpívat českou hymnu. Cítil jsem přitom mráz po zádech, hrdost, strach a přijetí. Ale zároveň jsem se hrozně styděl, aby mě přitom nikdo neviděl.

Bylo mi tehdy 12 let. Ale ten den si pamatuji, jako kdyby se odehrál teprve nedávno.

Od té doby jsem vlastně přijal svoji českou identitu. Pral jsem se, když někdo urážel Čechy. Vztekal jsem se, když se o Češích mluvilo špatně. A se samozřejmostí jsem bránil a vysvětloval český způsob života.

Nemohu posoudit, jestli jsem byl dobrým bojovníkem.

V současné době se spíše považuji za nositele české kultury nežli za Čecha. Cítím, že bych měl v sobě dát prostor i své vietnamské identitě. Vnímám to jako povinnost ke svým předkům.

Ale něco Vám musím prozradit. Jsem velmi hrdý na to, že jsem měl možnost vyrůstat zde v České republice, poznat zdejší obyvatele a místní krásnou přírodu.

Zároveň Vám chci poděkovat, že zde mohla moje rodina pod Vaší ochranou žít a pracovat. Nyní tu vyrůstají další generace mladých Vietnamců a jsem se jistý, že všichni časem dojdou ke stejné vděčnosti jako já.

A kde domov můj? No přeci mezi Čechy. Ale to už víte.