Dneska Mai slaví narozeniny. Kdo to je, známe se? Podívám se na její profil. „Aha, potkali jsme se před 2 roky.“ Sympatická holka. Ještě tam má fotku z našeho společného výletu.
Pošlu ji přání k narozeninám a odepíše mi „Děkujuuuu.“ Po dvou týdnech mi to nedá a zeptám se „Ahoj, jak se máš?“ Píšeme si spolu až do noci a skončí to „V sobotu bych měla čas.“
Moje situace: jsem chudý baťůžkář přespávající u prarodičů, nemám motorku, oblečení z výprodejů a neznám Hanoj.
Ona: dlouhé nohy, pokaždé skvěle oblečená, z bohaté rodiny, univerzitní vzdělání, spoustu nápadníků.
Jsem nervózní a uvažuji, že se brzy vymluvím na nevolnost.
Ale ještě mě napadne, že se poradím s tetou a jejím manželem. Oba jsou zhruba o 5 let starší. Teta je z bohaté městské rodiny a on pochází z chudé provincie.
U nich byl očividný nepoměr. Ještě vědí, co je randění a mají 100% vietnamskou mentalitu. V mých očích jsou v tuto chvíli nejvhodnějšími rádci.
U večeře se jim svěřuji se svým trápením. Oba to berou velmi slavnostně. Jsou potěšeni, že zrovna u nich hledám radu.
Strejda si mě vezme na balkón, nabídne mi černý čaj a začíná naslouchat. Odvyprávím mu celý svůj příběh.
„Synovče! Já ti koupím pěknou košili, půjčím motorku a vezmeš ji do žabí restaurace. Tam se lépe poznejte. Potom ji odvez do čajovny u Bílého Lotosu. Je tam klid a večer tam fouká příjemný vítr. Potom jeďte do centra a běžte se projít po noční tržišti. Kup ji, na co jen ukáže. Peníze ti dám.“
Jsem šťastný, že ho mám.
Poté jdu líně k tetě. „Od nějaké ženské si nepotřebuju nechat radit.“ Zajímá se o detaily a společenské postavení té dívky. Neuvažuje ani minutu a říká „Kup ji hezké kytky a všechno pak vyplyne samo.“
Pomyslím si „To jsou ty typické ženské rady, žádné plánování, zase všechno na náhodu.“ Neberu!
V následujících třech dnech jenom plánuju a plánuju. Dívám se na její profil a odhaduji, co se ji asi libí, o čem bychom si mohli povídat, co asi rada jí, co poslouchá atd.
Už necítím nervozitu, ale spíše únavu. Říkám si „proč se tolik snažím, proč se tak přemáhám, proč se potřebuju předvádět? Vždyť se už známe.“
Jsem slaboch, vzdávám to. Poslechnu tetu.
Ráno poprosím sestřenici, aby mi vybrala nějaký kytky. Ale něco za něco – prozradím ji o dnešní schůzce. Samozřejmě z toho byla hned celá nadšená, přejícná a plná otázek.
Večer jdu za Mai pěšky. Mají dole kavárnu, kde potkávám její rodiče. Ještě nevědí, že jsem její nápadník. Ale ty červené růže mě částečně prozradí.
Má na sobě hnědé světlé šaty. Zamává mi a seběhne po schodech dolů. Úžasně ji to sluší.
Mlčky ji podávám kytky a říkám si, že z toho dneska nic nebude. Moc jsem se teď nepředvedl. Dá růže do vázy a záhy mě pobídne abych si k ní sedl na motorku.
V tom okamžiku jsem změnil názor - jen žena může porozumět ženě.
Společně vyjíždíme...
