Když některý z otců přivede na fotbal dceru, tak se raději nechám vystřídat (nebo půjdu do brány). Mládenci se začnou předvádět a z hry je jenom souboj svalů.
Pokud se na mě některá podívá, tak je to spíš ze zvědavosti. Dumá nad tím, odkud asi jsem, kde bydlím a zda její rodiče neznají moje rodiče.
Zájem je z obou stran tak malý, že to nemá ani cenu zkoušet. Usmějeme se, pozdravíme a to vše.
S Češkami se můžu bavit otevřeně, bez závazných konvencí. Lítáme spolu z jednoho tématu do druhého.
Zatímco u Vietnamek musím držet tematická pravidla (nejdřív se zeptám na její rodinu, potom samostatně na otce, matku, příbuzní, co dělají atd.)
S kamarády rozebíráme jenom Češky, všude se na mě usmívá krásná blonďatá slečna s vyzývajícím pohledem (z reklam, filmů). Postupně si pak začínám myslet, že žádné asiatky vůbec neexistují.
A totéž je to i u Vietnamek, které tady vyrostly. Je mi jich potom velmi líto, že rodiče nepochopí její konečný výběr.
"Nechápou proč chodí s Čechem, když ji můžou sehnat vietnamského nápadníka."
Můžu zde otevřeně prohlásit, že západní muži mají mnohem vyšší šanci na úspěch. Jste jim prostě názorově a povahově bližší a hlavně její kamarádky takovému vztahu fandí.
Pro naše rodiče se z toho stává nepochopitelný fenomén, ale kdo nad tím alespoň chvilku přemýšlí, tak uvidí přirozený vývoj, který se musel stát.
