Češi nám pomáhají už dobrých 70 let. A co z toho vlastně máte?

Zatímco se mí vietnamští vrstevníci žijící v ČR můžou přetrhnout, aby jste měli Vietnamce rádi a mluvili o nich dobře. Tak lidi ve Vietnamu ani pořádně nevědí kde to dnešní "Československo" vlastně leží. Tak co nás tak motivuje?

V byznysu by řekli prachy. V kultuře a politice by řekli prosazování vlivu.

Ale co říkají my obyčejní? Já to dělám z lásky k této zemi. Nemám na mysli vlastenectví. Víte, těžko se mi ten cit vysvětluje. Až někdo napadne Vietnam tak budu mít velké nutkání narukovat. I přesto, že jsem tam strávil pouhých 35% svého života. Udělal bych totéž i pro ČR? Ale to je kdyby kdyby. 

Jsme za stovky let asi první vietnamská generace, která s nikým neválčí. Nemáme si s kým zaintrikařit a zasoupeřit. Není to pro nás "přirozené".

Ale naší druhou přirozeností je hledat si ve světě přátele.

Nezapomínám, že nám pomáháte už od 50. let. Přijali jste sirotky a poskytli slabým útočiště. Potom jste nám vychovali budoucí inženýry a doktory. Poté jste dovolili, aby se zde mohly vietnamské rodiny usadit a zkusit najít štěstí. Toto všechno jsou pravdy. 

A co bude dál?

Nejsem jasnovidec, ale mám jasno. Zůstaneme dál přáteli. Vietnam a její obyvatelé jsou chudí. Moc Vám toho dát nemůžeme. Nemůžeme Vás obdarovat ničím hodnotným. Nic nemáme. Jste bohatší než my. 

Můžeme Vám však nabídnout domov a bezpečí. Je to skromně zařízený dům bez ozdob, příjemností a pohodlí. Ale až budete u nás ve Vietnamu tak se nestyďte a řekněte, že jste Čech. My už budeme hned vědět, že před naším domem nestojí obyčejný host, ale cenný přítel. 

Tisíceré díky za 70 let pohostinnosti a že se nás učíte mít rádi.

Vím, že nejsme Vaším ideálním sousedem. Vypadáme příliš jinak, jíme něco jiného, mluvíme a zpíváme o jiných věcech. Ale to jsou maličkosti oproti tomu co jsme společně za ta léta získali - důvěrné přátelství.