Holky ani škola nás tehdy nezajímaly. Bavili jsme se o našich lumpárnách, o tom koho jsme vyprovokovali a jak krademe rodičům jejich hanbaté časopisy. Když si někteří rodiče o nás dělali starosti, tak se mohli podívat z okna. Viděli by hrstku malých střízlivých šťastlivců, kteří žijí svou vlastní notou.
S Honzou jsme často jezdívali do cizích sídlišť, nebo se jen tak nazdařbůh toulali, kam nás myšlenka zavedla. Byl mým přesným opakem, blonďatý s modrýma očima. Nikdo by na nás nenašel jediný podobný tělesný rys. Ale duševně jsme byli jako bratři. Často jsme váleli na kopci sudy, na podzim chodívali pytlačit nebo celý den jedli ze stromu jabka.
Pili jsme vodu, která tekla z nemocnice, nevěděli jsme tehdy vůbec nic. V hlavě žádný chaos, žádný pevný řád. Kradli jsme, házeli po lidech na zastávce kaštany nebo se snažili bez placení dostat na hokejový zápasy.
Nad našimi životy nebyl žádný dozor ani hrozba trestu, který tolik omezuje dětskou představivost. Naše rodiče byli natolik zaměstnáni, že na nás neměli vůbec čas.
Když jsem se proto musel setkávat s ostatními Vietnamci, tak jsem si připadal jako bych navštívil jiný svět. Jejich děti byly nezvykle poslušní, poslouchaly na slovo a nebyly s to naslouchat mým uličnickým nápadům. Připadal jsem si jako horský zajíc, zatímco oni působili jako králíci žijící někde v ohradě. Možná doposud žili takhle příliš dlouho, než aby pochopili můj způsob života.
Dneska všichni žijí jinak než já, mají práci, auto, byt, děti na cestě. V mnoha z Vás by to mohlo probudit pocit naplnění života, ale moje cesty vždycky mířily někam do nepošlapaných cest. Nemám nic z toho, co mají oni a přesto jsem obklopen soběstačným štěstím.
V jejich společnostech jsem se necítil dobře, nebyl jsem jako oni. Nosil jsem domu špatné známky a dvojky z chování se staly součástí mého osobnostního hodnocení.
Najednou chtěli, abych byl Vietnamec. Ale neznal jsem jejich pravidla, hierarchii ani společenský úzus. Objevoval jsem svět, ve kterém jsem měl vyrůstat.
Pořád se snažím tenhle svět pochopit, jako když Vy objevujete Vietnamce z postavení zvídavého diváka. Ale je mi natolik blízký a zároveň vzdálený až se občas stydím, že je nazývám svými krajany.
