Vzpomínáte na zkoušky odvahy, kdy jste museli jít sami do lesa? Já jsem ten typ, který vždycky zůstal v bezpečí ohniště a smál se druhým. Ted jsem na to silně doplatil, že jsem jako malý nezocelil svého ducha.
Vím, že mnoho z Vás článek nedočte do konce- 1. je moc dlouhý, 2. je to jen obyčejný příběh.
Dneska bych chtěl mluvit o lidské odvaze, nebát se a jít dál.
Příjezd v 9h, 10-16h bloudění a hledání zlatého toaleťáku
Začněme teda od začátku. Pracovní povinnosti mě tentokrát přivedly do Karlových Varů- mimochodem velmi pěkné město, stihl jsem se bohužel jenom projít po známé Kolonádě. Celá cesta na mě příjemně zapůsobila, cestou jsem také narazil i na pár kuriozit. Např. hroznové víno za 120Kč nebo meruňky za 180Kč mě opravdu rozesmálo:) Ale nebudu Vás výletem zdržovat.
Takže zpátky. Cizí člověk v cizím městě- to je zaručený patent na bloudění sem a tam a říkání si-tohle jsem už někde viděl. Tak jsem tedy bloudil všude možně a abych nezostudil sám sebe, tak jsem si v duchu říkávál, že si jen prohlížím město a že vím přesně kam jdu. Inu prostě chlapská hrdost:)
Ale každej, kdo se na mě podíval mohl jasně vidět, že jsem měl na krku pověšenou klobásu a na čele napsáno- Hňup!!!:)
Po dlouhé "dobrovolné" procházce po městě mě přepadl hlad. Všude okolo bylo mnoho restaurací, ale ceny byly určeny pro lidi vydělávajicí minimálně 25 tis. Tak jsem šel k ne moc hezkému bistru a hle pracovala tam vietnamka. V mé finanční zásobě jsem si mohl dovolit jenom hamburgra za 25Kč. Samozřejmě, že jsem se bál. Maso bylo kdoví odkud, ale hlad, jak asi každý z nás už ví, si moc nerozumí s rozumem. Tak jsem hamburgra snědl a očekával průšvih jménem vředy a návštěvy toalety. K mému nemilému překvapení se dostavil téměř okamžitě. Tentokráte jsem měl jasný cíl- najít záchod a pořádně se v.sr.t!!:) Dál už to nebudu protahovat, jen řeknu, že jsem to stihl. Ale jestli jsem našel záchod nebo ne nechám na Vaší fantazii.. KONEC!!! :)
Únava, vztek z únavy, trvajicí bouře v břiše a hlad mě donutilo vzdát tento krásný cestovatelský sen a začít hledat náruč svého milovaného rýžodárce. Tak jsem tedy začal hledat autobusový spoj, který by mě přivedl až k vysněnému cíly. Po zastavení a optání asi 20 lidí jsem konečně našel zastávku. Po zeptání dálších asi 20 lidí jsem zjistil, který autobus tam jede. Po zeptání 4 lidí jsem zjistil, kde si můžu koupit lístek. Po zeptání jedné krásné slečny jsem zjistil, kde se cvakají v autobusu lístky. Tak takovej jsem cestovatel vážení dámy a pánové:)
17-03h v bezpečí zaměstnavatele a jeho příbytku
Našel jsem svůj zlatý gral. Poskytly mi jídlo a vytoužený odpočinek. Lidi jsou si asi všude stejní...v práci se flákají, jak se dá a domů jsou dřív než byste stihly říct hoangduhoming (mě nevyjímaje:). Tady jsem si na pár hodin mohl oddáchnout na gauči, než mě uvrhnou do pracovního procesu. K mému očekávání jsem tam potkal kolegu. Poradil mi co a jak a na kterém hotelu budeme bydlet. Tak mi ukázal, kde budu dneska ponocovat. Cesta byla dlouhá, kopcovitá, plná slimáků, louží a hodně kamenitá. Ale všechno to utrpení stálo za to, penzion byl špičkový a sprcha byla nanejvíš vítána. Postel byl, jak z říše snů. Potom jsme se šli do místní hospody najíst a potom jsem mazal zpátky na noční směnu.
20 minut totálního strachu a volání o pomoc
Skončil jsem tedy ve 3 ráno a penzion byl asi 30 minut pěšky přes pole “hrůzy“. Nikde žádná pouliční lampa, které by mi svítilo na cestu, žádné zpívaní si ptáků. "uplná černo-černá tma". Žádné hvězdy ani Měsíc. Vůbec nic. Pršelo, foukalo, strašná zima. Nasadil jsem si do uší mp3 přehrávač a doufál, že mě hudba uklidní. Nezabralo to. Můj instinkt mi zavelel, abych to vypnul a poslouchal potencionální nebezpečí okolo. První krok vedl pod most, při prvním krůčku mi proběhl neskutečný mráz po zádech, že na mě za sloupem určitě čeká uchylák v ženských šatech, pedofil s toaletákem nebo nějakej masovej vrah s krumpáčem.
Překonal jsem mrazení, neohlížel se a kráčel dál. Po překonání mostu jsem měl před sebou pole s prošlapanou cestou. Po cestě byli samí slimáci. S každým krokem jsem cítil, že jsem zašlápl nejmíň jednu slimáčí rodinku a že mi tohle moje životní karma jen tak neodpustí. Zastavil jsem se, vytáhl telefon, vyhledal Tomáš-kolega a zavolal. Naštěstí ještě nespal. Řekl jsem mu, kde jsem a že jsem totálně na mraky. Řekl mi, že pro mě půjde a ať mu jdu naproti a že se setkáme na cestě. Donutil jsem se ještě udělat pár kroků vpřed a zastavil jsem se. Rozhodl jsem se čekat. Po asi 20 minutách jsem viděl v dáli zachrané světlo z mobilu. Ucítil jsem neskutečnou úlevu. K hotelu jsem už došel.
Přiznám se Vám, že jsem se bál o svůj život, jak nikdy předtím. Probudil jsem v sobě všechny smysly. Trauma z toho mít nebudu a asi do týdne si na to ani nevzpomenu, ale to jen dokazuje, jak mě městký pohodlný život zkazil :)
Závěr: Rady, které jsem získal- pro cetovale začátečníky
Toaleťák vždy sebou. Neber si s sebou moc věcí, jinak se zpotíš a to není dobrý. Neboj se ptát místních-poradí Ti, když nejsou zrovna nasr.ní. Nejezdi nikdy sám, aby ses měl na koho vymlouvat. Do temného lesa nikdy nelez.
