Do Španělska jsem odlétala více jak před rokem. Poslední česká noc mě obejmula hutným lihovým oparem a letištní svítání mi nečekaně zauzlovalo střeva. To ráno jsem vypadla jak odkvetlá bledule a španělsky uměla říct tak akorát "Me he perdido." , což byla věta, kterou jsem den předtím nastudovala z turistické příručky. Potácela jsem se zničeně po hangárovitých prostorách vídeňské letobrány a čekala, až mě někdo spasí. Nespasil. Když se čas začal naklánět směrem k hodině odletu, skřítek Zmatek zahrál svoji oblíbenou melodii na srdeční gong a já se rozhodla anglicky jednat. Informačním úředník mi všechno trpělivě vysvětlil a já jsem, po odbavovacích peripetiích, poprvé v životě nasedla do útrob podivného vznášedla. Doprovázela mě škodolibá opice.
V Seville na letišti už čekal don Pedro. Spíše než bodrého jižana připomínal anglického džemtlmena, kterému vyschla krev v žilách. Přivítal mě přednáškou o velkolepé španělské historii.Nerozuměla jsem ani slovo a do krku mi sedal kynutý knedlík. Panebože! Snažila jsem se schovat vtěrkovitou opici za rozkošný úsměv, ale mimické svaly zahájily stávku. Po chvíli utrpení jsme dojeli na oloupaný plácek v centru města a Antonio mi majestátním gestem představil svůj honosný palác. Po schodách seběhla princeznička, zapleskala sloníma ušima a objala moje zpocené, páchnoucí nohy. Pak se mi drze vyšplhala do náručí a já ji se zlověstným křupáním v zádech vynesla až do nejvyššího patra. Slečna princezna starší právě vycházela z lázně. Pisklavě se představila a spustila zrychlený monolog. Nerozuměla jsem. Vykoktala jsem nějakou prapodivnou omluvu za svoji jazykovou debilitu. Slečinka mi povýšeně odpustila a zavolala služebnou Meme. Meme se skřehotavě smála a její dobromyslné srdce se snažilo křikem přehlušit jazykovou bariéru. Všichni jsme nervózně čekali na anglicky mluvící"mamá". Před očima mi stále ještě poskakovali podivní postalkoholoví panáčci. S úšklebkem jsem si vzpomněla na slova kamarádky :"Doufám, že tvůj pokojík nebude nějakou přízemní kobkou bez okna."Spletla se!Okno v mé komůrce bylo na velkorysé ploše čtyř milimetrů. Rozměklá postel s vrzavou matrací se jako jediný ubohý vyvrhel tohoto podivného prostoru, zaskládaného haraburdím, chlubila přídavkem praktický.
Bylo horko. Podlaha z dlažebních kostek příjemně chladila a děvčátka mi na ní zahrála improvizované divadelní představení. Všechny moje mozkové neurony se křečovitě snažily pochytit význam vyluzovaných zvuků. Marně. Starší schovankyně si nervózně začala ťukat prstem na čelo a její oči zlověstně oznamovaly, že mě pomalu, ale jistě vsouvá do ošklivé škatulky blbky.
Záhy dojela hysterická maminka a vyměklou angličtinou se pustila do nekončícího výčtu povinností. Tamhleto a tohleto,...Pouze jedno procento ze sdělených informacích se ukotvilo v unavené paměti. Škodolibá opice stále ještě mačkala tlačítko delete na mém interním překladači.
První měsíc jsem prožila uzavřená v miniaturním pokojíku českomluvícího člověka uprostřed španělského paláce. Dalo mit ohrozně moc. Byl to jeden z mým nejintenzivnějších pobytů v realitě. Neúnavně jsem lapala osamělá katalánská slovíčka a ukládala je do vnitřního pořadače. Pomalu, ale jistě se mi začínala otvírat slavobrána nového světa. Přicházely ke mne první španělské věty a španělské sny. Rozsáhlé myšlenkové savany z české dimenze se najednou zdály být malinkým, nesdělitelným prdečkem. Neměly význam, dokud zůstávaly uzavřeny samy v sobě. Ale to, díkybohu, netrvalo dlouho.Byl to úžasněj pocit sledovat ten zrychlenej vzestup, započatej na komunikačním bodě nula. Na bodě, kdy nedokážete na dvě rozmazlený spratčátka, kličkující mezi nebezpečnejma motorkama zakřičet: "Zastav, vrať se!" Na bodě, kdy ani s větou :"Me he perdido" nedokážete dojít domů. Na bodě, kdy si z vás sedmiletá nánynka tropí šašky a všechny vaše pedagogické schopnosti frustrovaně kysnou v českém nálevu.
Když jsem konečně po měsíci pokořila pár španělských vět, došlo mi, že děvčátka a jejich rodiče si mě mezitím stihli náležitě osedlat. Stála jsem tam v podobě poslušného oslíka a bez řečí vlekla otravnou káru plnou hysterických výlevů maminky, hysterických výlevů mladší holčičky a nafoukané frackovitosti její starší ségry. Trvalo mi pak několik dalších měsíců, než jsem u svěřených mláďátek nabyla určité autority. S rodiči nic nepohlo a já celých deset měsíců poslušně hrbila služebnický hřbet. Dost mi tehdy pomáhalo, že jsem se seznámila s kvantem podobně postiženejch Polek, Němek, Francouzek a Dánek. Společně jsme hýkaly nad podivnou mentalitou jižanskejch zazobanců a cpaly se terapeutickými fláky čokolády.
Přesto pobyt au-pair vřele doporučuju a to především velice velice easy going and openminded lidem. Ano, je dost možné, že budete zastávat potupnou pozici služky a nikoho nebude zajímat, že jste studentkou prestižního oboru na univerzitě a vaše IQ je o třicet stupňů vyšší, než IQ té, která vám šéfuje. Na druhou stranu se díky rodině dostane do centra společnosti a prožijete denní rytmus odlišné kultury opravdu intenzivně a do hloubky.
Jsem strašně moc nesmírně vděčná, že jsem tehdy s sebou nepřibalila žádnou českou kamarádku. Během pobytu jsem poznala lidi, držící se v zaprděnejch ghetíčkách svých národů. Tihle studentící Erasmu pak většinou nepochytili nic, co jim velkolepý pobyt v zahraničí nabízel. Odjížděli s téměř nulovou znalostí španělštiny, ale i s nulovým otevřením svých vlastních osobností vůči jinakosti. Jejich pobyt mi nepřišel o nic hodnotnější, než přehrání naučného videa o Seville v českém obýváku. Proto všem zájemcům o jakýkoliv pobyt v zahraničí doporučuju, aby nejezdili s českejma kamarádama. Tahle forma se sice na první pohled jeví daleko jednodušší, ale ve finále vás bezpečí známé komunikace sevře až příliš a vy pak stěží budete překračovat jednobarevný stín českého pohodlí, táhoucího se v podobě kamaráda všude s vámi.
