Před rakovinou

Za tři roky budu nejspíš obhajovat disertační velepráci, nosit pod srdcem druhorozenou princeznu, krotit prvorozené mládě. A muže. A jejich lačné dobyvatelské choutky. Mohlo to být ale všechno úplně jinak. Za tři roky jsem totiž mohla vyděšeně zjistit, že se do mého mladického čípku s s chutí zakousla rakovina.

V říjnu jsem porodila mládě. Porod i těhotenství byly idylické. Znáte tu pohádku o nateklých velrybách, které zvrací, zadýchávají se a lupe jim v kříži? A pak tu dramatickou story o porodním pekle? Nic z toho se mě netýkalo. Až do porodu jsem každý den běhala po městech a lukách jak divoká holka a dítě ze mě vyšlo po třech hodinách decentních stahů. 

Šestinedělí bylo náročné. Z ničeho nic jsem musela své egoistické choutky zcela podřídit potřebám malého vřešťana. Krize nastala jednoho idylického rána. Na spící neviňátko spadla veš a já s hrůzou zjistila, že tento ošklivý živočich pochází z mých zlatých loken. Vlastní krví jsem živila nejen mládě, ale též armádu poťouchlých bezobratlovců. No fuj!

Ale to byly všechno takové malé, neškodné detaily. Stejně jako stěr po šestinedělí. Neobtěžovala jsem se telefonovat do ordinace ohledně výsledků. Jsem přece superzdravá řípa. Viry, bakterie a další hovada zmírají při pohledu na moji bujnou imunitu. Není co řešit.

Jakási úřednice po mně však časem chtěla potvrzení o tom, že jsem skutečně porodila. Této zpruzelé paní vděčím za zdraví. A možná i dlouhý život.

Zašla jsem poslušně do ordinace. Setřička mi podala potřebnou dokumentaci a něžně špitla do ouška, že mi "tam" něco našli. Ať se nenervuju a přijdu v květnu znovu. Že prý nic velkého.

V květnu už to ale velké bylo. Můj okrasný čípek děložní byl nyní nahryzán papillomavirem do třetího stadia. A tam už hrozí, že se to zvrhne a přebují do rakoviny. Takže mi ho prý decánko opálí.

Dneska ležím v posteli. Ráno jsem podstoupila LEEP, LOOP, nebo jak se tomu v odborné hantýrce říká. Tři dny nemám vstávat z postele. Deset dní nemám zvedat těžké předměty. Tři týdny se nesmím koupat. 

Julie má sedm a půl kila, osm měsíců a venku začalo léto.

Pěkně mě to štvě.  Bojím se, že další těhotenství už nebudou takovou bezstarostnou hitparádou. Přála jsem si čtyři děti. Ale neumím si představit, že bych strávila byť jen měsíc vleže na posteli. Nebo devět měsíců "v klidu na rizikovém". Asi bych se ukousala nevybitou energií a nabytými špeky. 

Ale pořád jsou to takové neškodné obavy. Nic hrozivého. Nic smrtelného. Pár zpruzelých dní, vřídek na jednom parádním létě.

Jsem si jistá, že všechny ty ženy, které nepřišly včas by se mnou okamžitě měnily.

Jsem si jistá, že by vám vzkázaly toto: Choďte na prevenci. I když to je otrava, aby se vám cizí člověk hnípal ve vagíně. Nebo zadku. Nebo na prsou.

Za tři roky budu nejspíš dokončovat PhD. Chovat svoje děti. Milovat svého muže. Ale mohlo to být všechno taky úplně jinak.