V utajení

V pátek 5. března se v Brně hrálo poslední 52. kolo naší nejvyšší hokejové ligy, O2 Extraligy ledního hokeje. Proti sobě nastoupily týmy HC Kometa Brno a HC Energie Karlovy Vary. No a taky tam nastoupilo neuvěřitelných 7200 fanoušků, mezi nimiž jsem byl já a má sestra.

Už někdy po Vánocích jsme se se sestrou domluvili, že na tento poslední zápas pojedeme. Tajně jsem doufal, že v té době budou mít Energetici, kterým fandím já, postup do play-off v kapse, ale osud tomu chtěl jinak a zápas s Kometou Brno, které fandí zase sestra, byl zápasem o první nepostupové místo.

Sestra k svátku dostala dres Komety, a tak bylo jasné, co si vezme na sebe, já nemám dres Energetiků, jen dvě trička a šálu zatím pořád úřadujících mistrů Extraligy z minulého roku. A tak když jsem měl tuto mistrovskou šálu, vzal jsem si i zelené tričko se zlatým nápisem, který odkazoval na triumf z loňské sezóny. Osobně jsem doufal, že celý zápas se sestrou pojmeme jako jednu velkou srandu, kde dva sobě blízcí lidé budou fandit každý společně jinému týmu. I když se to zdálo jako neuvěřitelné, přece jen se nám podařilo sehnat lístky a mohli jsme vyrazit.

Čím blíž jsme však byli stadionu, dělalo se mi ze záplavy těch bílo-modrých dresů špatně, tohle nedopadne dobře. Z auta jsem raději po zaparkování odstranil ze zadního skla malé dresy Energetiků, sestra oděla svůj bílo-modrý dres a vyrazili jsme do sebe zavěšení na stadion. A když už jsme stáli na našich místech, pro jistotu jsem si dopnul kabát až úplně ke krku, aby nebylo nic z mého ošacení vidět. Cítil jsem se opravdu jako tajný agent, který je nastrčen do nepřítelova táboru a jen počkej, kdyby někdo odhalil mou totožnost.

Kousek od nás byl hlouček fanoušků Energetiků, kteří si okamžitě získali moje sympatie. Jelikož i když jich bylo doslova co by na jedné ruce spočítal, ničehož se přesily v hledišti nebáli a fandili jako o život.

Pro mě to bylo krušné chvíle. Zvláště po tom, co Energie vstřelila svůj první gól, už už jsem chtěl začít řvát góóóól, když jsem si uvědomil, kde stojím, a tak jsem si přetáhl okraj kabátu přes ústa a smál se a sestra se mnou, jelikož tušila, jaké to musí být. Postupně jsem se naučil fandit společně s brněnskými. Když oni tleskali brankáři, že vychytal Energetika, já fandil s nimi, ale Energetikovi za krásnou akci. A když brněnští fandili svému hráči za svou akci, já fandil úžasnému brankáři Energii, že vydržel ten nápor.

Zápas byl velmi emotivní. Brněnští svým hráčů dokázali vykouzlit naprosto úžasnou a neopakovatelnou atmosféru. Nacvičeným obrazcem vytvořeným pomocí papíru při příjezdu brněnských počínaje, přes ukrutné fandění při každé akci až po mě naprosto ohromující pokřikování fandů z jedné tribuny na druhou ve smyslu, že jedna strana křičela: „Co to říkáte?“ a druhá strana tribuny odpovídala: „Brno dneska vyhraje!“

Ale každý líc má i svůj rub. Fandění je krásná věc, ale fandění jen když se daří, není fanděním. Fandění je podpora i za cenu neúspěchu. A brněnští fandové se mají ještě co učit, a to i úctě k protivníkovi. Nadávání vlastním hráčům, když se něco nepovede, nesmyslné urážení protihráčů a povzbuzování do boje ze strany fandů, když se schyluje k bitce na ledě, nadávání rozhodčím, když neuznají, že šlo o faul. To všechno se na hokeji také odehrává.

Ale i přes tu odvrácenou tvář fandění je zápas na domácím stadionu něčím naprosto okouzlujícím, co stojí za to zažít. A pokud jsem měl v plánu zajet na Energetiky na zápas, až budou někdy hrát blíže na Moravě, mám v plánu po tomto zápasu odjet do Karlových Varů na domácí zápas, abych zažil i zelené peklo domácího zápasu.

7.3.2010