Radost se v deprasi přelije

Když má člověk období, kdy pořád uvažuje o smyslu svého života a navíc nastane několik okolností dohromady, tak se člověk může dostat opravdu do velké deprese.

Jaké jsou ty okolnosti? Třeba taková olympiáda. Další okolnosti může být vaše přecitlivělost na poslech hymny při důležitých událostech. Vlastenectví. Melancholie. To všechno se může v jednu chvíli spojit dohromady a je z toho krásný pocit radosti, který však není na dlouhou dobu.

Že nechápete, jak v jednom odstavci můžu spojit všechno, aby z toho byla konečná radost? Pro příklad nemusím daleko.

Stačí k tomu jedna krásná neděle a jedna ještě krásnější středa. Jedna olympiáda a jedna mladá holka, která je tak obyčejně neobyčejná. Je prostě pořád svá, není nijak nafoukaná, má prostě ráda svůj sport a je v něm dobrá a svůj úm nevystavuje nijak na obdiv.

Ano mluvím o fenomenální, nebo aspoň pro mě fenomenální, Martině Sáblíkové, která se stala ve Vancouveru dvojnásobnou olympijskou vítězkou v rychlobruslení na 3000m a 5000m. Krásné, napínavé závody a mě se zase derou slzy. Jak strašně jsem to Martině přál, jak se radovala a kdo závody neviděl, asi nepochopí. Jsem v tomto vlastenec tělem i duší a prostě mě hřeje každý dobrý výsledek kteréhokoliv našeho reprezentanta, sportovce nebo i kohokoliv jiného, kdo se jakoukoliv dobrou činností snaží ukázat na tu naši malou zemi. No a když se k tomu ještě pak přidá hymna jsem úplně mimo, brečím s oceňovaným a naprosto to s ním prožívám a jsem naprosto hrdý, že jsem Čech, ne že bych nebyl na to hrdý, když se nám nedaří.

Ale když jste zrovna zase v období, kdy pořád tak nějak uvažujete o svém smyslu života, velmi rychle se ta krásná radost přelije do deprese. A jestli jste do teď uvažovali o svém smyslu života jen okrajově, propuká to ve vás naplno.

A je to znovu ta otázka: Co je mým smyslem života? Proč tu jsem? Tak rád bych něco dokázal, tak rád bych byl něčím prospěšný, ale čím? A dozvím se to někdy?

Proč mě tahle otázka tak tíží?

26.2.2010