Pseudo smysly

Tak jsem se zase dočkal jednoho krásného okamžiku. Nebo pro mě je to určitě krásný okamžik. Inspirující, motivující a nakopávající. Ne často se stane, že někdo na můj článek zareaguje a když ano, tak se to nese v duchu: „Pěknej blog, please, zahlasuj pro můj blog.“ Ale pak jsou opravdové komentáře a ty jsou ty afrodiziakální. Ať jsou špatné nebo dobré.

Když jsem začal znovu před svým hledáním smyslu života utíkat ke psaní, napsal jsem článek Deprese z filmů. A zanedlouho se u něj objevil, kromě již zmíněného prvního komentáře také druhý: „Někdo dokáže najít smysl života ve všem kolem sebe – a většinou takoví lidé smysl života nehledají, nemají to zapotřebí, jen kdyby hledali, narazili by na něj hned. A jsou lidé, kteří smysl života nenajdou nikdy. A celý zbytek svého života buď stráví hledáním smyslu života nebo smutněním, že ho nenacházejí …“

No sice jako bych to někde četl v nějaké přednášce Frankla, ale aspoň jde vidět, že o smysl života se také někdo zajímá z pohledu psychologického.

Ano určitě jsou lidé kolem nás, kteří prostě tady tento problém se smyslem neberou, nezajímá je to, a nebo prostě mohou řešit i jiný problém, jako je touha po slasti nebo po moci, ale pokud někdo začne řešit tyto touhy, dříve nebo později se k touze po smyslu stejně dostane.

Vadí mi, ano vadí mi vnucovaný smysl života, který se dere ze všech stran, který je společností uctívaný a proklamovaný jako ten nej smysl života. Myslím tím smyslem: „Postav dům, zasaď strom a zploď syna!“ Nebo-li rodina. Ne, nemám nic proti rodině, nejsem ze své rodiny nijak frustrovaný, ale vadí mi to, jak se od raného dětství dětem vtlouká, že až vyrostou, tak se vdají nebo ožení a budou mít děti, a tak dále. Samozřejmě je mnoho takových, kteří opravdu svou rodinu berou jako smysl života a to dokonce i bez toho, aby jim tento smysl byl již od dětství vnucovaný. Pro matky je dítě snad stoprocentním smyslem života. A pyšní otcové v tom mohou také najít ten svůj. A možná to ani taky neberou jako svůj smysl života a přijde jim to naprosto přirozené, to jsou právě ti lidé, o kterých píše autor výše zmíněného komentáře. Jsou lidé, kteří berou už jen svůj život jako smysl života a nepřemýšlejí o tom, zeptali bychom se jich na jejich smysl života, dlouze by neuvažovali a vyjmenovali by tolik věcí, že člověk tápající a plácající se v této otázce by se opravdu musel zastavit a říct si, jak malicherné je zabývat se smyslem života, když jiný člověk může najít ve všem kolem sebe důvod proč žít.

A samozřejmě jsou tu ty protiklady, lidé, kteří si uvědomují, že nějaký smysl života je dobré mít a snaží se jej najít, půlku života hledají, a když nenacházejí, pak už jen steskní po tom, že celý život promarnili hledáním smyslu.

Co vlastně ten smysl je? Je to něco velkého nebo jsou to střípky? Co když člověk pojímá smysl života jako jednu velkou věc, které chce dosáhnout, všechno tomu podřizuje a snaží se, aby jeho smysl došel naplnění. A co pak? Je člověk spokojený, že smyslu dosáhnul? Nebo se dostane do deprese, že vlastně když svého smyslu dosáhl, nemá teď jiný smysl života? Nebo smyslem života jsou střípky? Střípky věcí, kterých chceme dosáhnout? Myslím, že ne, v tom se smysl nedá najít. Střípky jsou jen takovými pseudo smysly, jelikož na nějakou chvíli nám zodpoví otázku hledání smyslu. Ale jen do té doby, než si právě uvědomíme, že sice jsme svému životu dali pseudo smyslem nějaký směr, ale pořád je to jen nějaký pseudo smysl, a který, jak se zdá, znovu nebude tím pravým smyslem. Ale zhodnoťme, že i jakýkoliv špatný pseudo smysl je lepší, než je tápání a stále hledání, co by mohlo být smyslem života. Tím se aspoň vyloučí všechny věci, které našim smyslem být nemohou.

Jak lehké to mají kojenci, kteří smysl života spatřují v matčině prsu, jenže oni ani nevědí, že je to jejich smyslem. A to je možná na tom to úžasné. Nemají vůbec povědomí o tom, že existuje něco jiného než spánek a jídlo. Taková krásná blažená nevědomost. Několik let jsme v takové blaženosti byli všichni. Pak přišlo první důležité rozhodnutí, co budeme studovat po základní škole a tím skončil bezstarostný život. Od té chvíle se od člověka očekává, že ví, co chce a půjde si za tím. Buď je v tom podporován, nebo je zrazován, a nebo je mu nechána volnost. Co je vlastně lepší?

3.7.2010