Proč zrovna teď?

Vlastně jsem na tuto otázku odpověděl už v Proč zrovna já? Proč znova opět teď? Právě protože mám zase přebytek volného času a nevím, jak s ním správně naložit. Ale to ve mně vyvolává další otázky. Hledají snad lidé smysl života jen ve chvílích, kdy je jim dlouhá chvíle? Částečně ano. Ale také ve chvílích, kdy jsou na dně, a proto mezera ve smyslu života může být i podle Frankla častou příčinou mnohých sebevražd.

Začnu nejprve tím časem. Jak jsem napsal. Skončilo mi zkouškové období a jediné na co teď můžu myslet je maximálně, abych nevstal pozdě do práce, protože to by mělo za následek určité komplikace. A je to skutečně tak, protože když mě poprvé razantně chytla myšlenka o smyslu života, měl jsem opět po zkouškovém. Ale je to jen a jen moje vina, že mám přebytek času a nevím, jak s ním naložit. Je to, a tady si neodpustím jednu filmovou: „..to je tím, jaký vy vedete život, vy ho nežijete, vy ho přežíváte!“ Je tomu skutečně tak? Přežívám pouze svůj život s doufáním v něco lepšího? Že se něco stane a já poznám svůj smysl života?

Věřím v osud. Skutečně věřím v to, že člověk při narození dostane do vínku určitý scénář, co všechno musí prožít a kam se musí dostat. To jsou mantinely a v těchto mantinelech se musí člověk pohybovat. A když se z těchto mantinelů dostane až moc, osud jej zase vrátí nějakou událostí zpět na správnou cestu. Hned další větou ale přidávám poznámku, že je to vlastně blbost. Jak může být osud daný dopředu. Je snad člověk, který se ocitne na dlažbě, předurčen k tomu, aby se stal bezdomovcem? Nebo je člověk, do kterého vrazí na dálnici kamion, předurčen k tomu, aby takovou smrtí zemřel? Asi zřejmě ne. V takovém počítači můžeme naplánovat osud. Naplánovat program a přesně víme, kam vše bude směřovat, ale svět, který je tu miliony let, aby měl nějaký scénář? Ne, určitě ne. Ale nechte mě bláhově si myslet, že osud existuje, když už nic jiného.

Zajímalo by mě, jak jsou na tom ostatní lidí, kteří hledají svůj smysl života. Tedy spíš jaké mají pohnutky k tomu se nad tím pozastavovat? Mají přebytek nevyužitého volného času a nevědí, co s ním jako já, nebo jsou naprosto na dně? A nebo je ještě nějaká příčina, proč se lidi nad smyslem života pozastavují. Četl jsem přednášku od Frankla a překvapilo mě, že 60% amerických studentů se nad smyslem života pozastavuje. Nevím, jak to mám vlastně pochopit? Jsou ti studenti na dně nebo mají přebytek času. Malé procento určitě, ale co ten zbytek? Minimálně to je důkazem toho, že hledání smyslu není reakcí pouze na mnou uvedené dvě příčiny, tedy lidské dno a přebytek volného času.

Měl bych se taky asi vyjádřit k té mé druhé přičíně. Tedy lidskému dnu. Naštěstí se mě tato příčina netýká. Proto si nedovedu možná ani představit, co lidé na absolutním dnu, musí prožívat. Měl jsem samozřejmě těžké chvíle, ale ty se dali nějakým způsobem do kupy. Ale mé špatné chvíle mají jen malého trvání, obvykle mi totiž stačí se jen vyspat a druhý den vidím věci jinými brýlemi, mnohokrát jsem už tuto metodu svým známým doporučoval: „Nepřemýšlej nad tím, jdi spát, a pokud máš šanci, spi dlouhou a uvidíš, že až se probudíš, uvidíš věci jinak, lépe.“ Já v to osobně věřím, i když čím jsem starší, je to těžší a těžší. Ale skutečně si představit nějaký problém, který by mi zásadně obrátil život, kvůli kterému bych skončil bez peněz, na dlažbě a v nepřízni lidí kolem sebe, to si nedovedu představit a dost dobře si nedovedu ani představit, že by spánek v tomto případě něčemu pomohl. I když jsem také zastáncem hesla: „Buďme rádi za to, co máme, může to být klidně i horší!“, tyto situace někdy být ani horší nemohou. Je pak asi zřejmě pochopitelné, že lidé pak začnou uvažovat nad svým životem a tím potažmo nad smyslem svého života. A protože pořád na nic nepřicházejí, pořád se v něčem plácají, a když už to vypadá, že už jste na dně, přijde další razantní úder, je v jejich mysli jediné možné východisko. Které osobně zatracuji, ale nebudu až takový puritán. Přiznám se, že jsem i já několikrát o sebevraždě přemýšlel, ale když si na to vzpomenu, od té doby mě potkalo ještě tolik horších životních karambolů. Navíc mám pořád na paměti, jak tohle rozhodnutí, v afektu, je sobecké, ač já sobec určitě jsem, a kolik lidí kolem mě by taková věc podrazila na to samé dno.

Jenže co by takový člověk měl dělat, když je v tom stavu, který jsem právě popsal? Nové začátky jsou v odsuzující společnosti velmi obtížné, ne-li nemožné. A vymyslet podobnou věc, kterou si lidé vymysleli před tisíci let, protože jako lidstvo byli na dně, už zopakovat nejde. Rozhodně ne v takovém měřítku. Lidé se uchýlili k víře, protože v nejtěžších chvílích myslet jen stále dokola na to špatné, to věc jenom zhorší. Ano odsuďte mě za to, že pokládám Boha za výmysl, který si lidé utvořili, aby našli svůj smysl života, aby dokázali na něj všechno svést, když se nedaří a doufat v odpuštění a nápravu, a v případě že se daří uctívat jej. Náboženství je určitě fenoménem, který by byl možná fenoménem dodnes stejným jako dříve, kdyby jej někteří v určitých lidských dějinách nevyužili ke svému prospěchu. Ale dost o Bohu.

To co se děje kolem nás, můžeme ovlivnit pouze u sebe. Je až příliš faktorů, které se podílejí na dění kolem nás a ovlivnit je nelze. To jediné, co ovlivnit lze, jsme pouze my sami. Buď se necháme strhnout, dostaneme se do deprese, začneme přemýšlet o smyslu života, nebo zvedneme hlavu a jdeme dál, a nebo to také celé skombinujeme, chvíli se necháme vším pohltit a pak začneme hledat cestu ven.

29.6.2010