Proč zrovna já?

Tuto otázku si určitě klade spousta lidí, jen asi každý v jiném smyslu. Ano opět jsme u smyslu, ale je to účel. Abych mohl začít vůbec nějak začít o smyslu přemýšlet, měl bych pořádně rozebrat, co si myslím právě o otázce, která je v nadpise.

Vlastně celý den přemýšlím, že tento článek napíšu, nevím, proč mě to chytlo zrovna dnes, ale zrovna dnes si asi můžu říct: „Dneska by to šlo!“ Možná teatrální, ale trefné.

Chci začít úplně od začátku, abych zkusil najít tu opravdovou příčinu, proč zrovna já jsem začal o smyslu života přemýšlet, skutečně se ptám sám sebe na tuto otázku a stále to nemůžu pochopit. Nebo spíš nemůžu pochopit, proč mě to netrápilo i dříve, kdy jsem měl na deprese celkem solidně zaděláno.

Dětství jsem měl asi jako každé průměrné dítě, pamatuju si z něj jen málo. Pamatuju si z raného dětství snad nejvíce jednu vzpomínku, která by však byla lahůdkou pro Sigmunda Freuda, zakladatele první vídeňské školy psychologie, zakladatele psychoanalýzy a jeho touhy po slasti. Mnohem více si pak pamatuji z období základní školy tak od třetí čtvrté třídy. Nikdy jsem nebyl příliš chytrý žák, myslím, že toto je dobré si přiznat hned z počátku. Pamatuju si moje hádky se sestrou, jak jsme se pořád bili a žalovali na sebe, pamatuji si na hádky i mezi rodiči.

Když přišla puberta, tak na mé chování asi nijak vliv ani neměla. Na střední škole jsem se stal ze slabého žáka premiantem a byl jsem na to náležitě hrdý, i když jsem asi zase nebyl moc oblíbený. Ne, nebyl jsem klasickým šprtem, nechodil jsem žalovat a neležel jsem v knížkách. Jen mi možná někde nějaké kolečko přeskočilo a já začal učivo lépe chápat a stačilo mi k zapamatování pouze čtení. Ze střední si taky pamatuju, že začaly problémy mojí matky s penězi. Čím více se blížila dospělost, tím více jsem měl hlubší a hlubší vztah se sestrou, s kterou vztahy nebyly vždy ideální.

Co se týče vztahů obecněji, měl jsem vždy problém navázat s někým kontakt, nejlépe jsem se cítil v dobře známém prostředí a v něm jsem dokázal lidi kolem sebe i pobavit a zaujmout, ale jakmile jsem se dostal do prostředí, kde jsem nikoho nebo jen pár lidí znal, stal se ze mě naprostý melancholický introvert. Všechny vztahy, které jsem měl, musel tím pádem začít někdo jiný, ale dával jsem do nich vždy všechno. A to je asi tak všechno, co chci v této chvíli o vztazích napsat. Jsem si i vědom toho, že nakonec právě v tomto tématu může být zakopaný celý pes, a možná to i niterně cítím, ale nejsem v tuto chvíli odhodlán hlouběji vše rozebírat. To si nejprve budu muset skutečně něco přečíst od Freuda, abych možná trochu pochopil víc a nakonec třeba zhodnotil, že vztahy v mém hledání smyslu nehrají žádnou nebo pramalou roli.

Po střední jsem se dostal i na vysokou školu, ale spíše to bylo jen tak na oko, abych nemusel na vojnu. Začal jsem také okamžitě pracovat a tady bych možná zmínil to, co si vsugerovávám nebo je to možná skutečně tak. Hodně, ale opravdu hodně lituji toho, že jsem nešel na vysokou školu na prezenční studium, vydal jsem se cestou dálkového studia, abych mohl pracovat a vydělávat peníze, abych nemusel zatěžovat svoji rodinu, potažmo moji matku, výdaji na mě. To je právě to, co si možná vsugerovávám, ale vždycky budu myslet na to, co by se stalo s tím v neznámém prostředí introvertním klukem, kdybych šel na kolej a zažil pravý studentský život. To je otázka. Faktem je, že v současné době, kdy jsem začal znovu, již po třetí studovat, si každou minutu na fakultě připadám rád jako student vysoké školy, rád tam proto jezdím, pro ten pocit být studentem.

Ale vraťme se. Začal jsem pracovat a už od začátku jsem měl tendence řídit. Mít něco na starosti a nebo taky někoho. Tady by se zase mohl vyřádit zakladatel druhé vídeňské školy psychologie a individuální psychologie Alfred Adler a jeho touha po moci. Měl jsem vždy velké ambice. Moje první dvě zaměstnání pro to moc stvořená nebyla a možná proto jsem je vždy po roce vystřídal. Začal jsem pracovat v jednom supermarketu jako skladník a měl jsem tendence, abych byl posléze vedoucí skladník, ale v tom samém pracovišti jsem si našel místo jinde, na pokladnách, ke kterým jsem měl, díky mámě, zase kladný vztah. Když pracovala jako prodavačka, sem tam mě nechala ťukat do pokladny. A v tom jsem začal poznávat trochu nadneseně „smysl svého života“. Miloval jsem tu práci a snad kvůli touze po vyšším výdělku jsem změnil místo, jehož následky jsem řešil finančně čtyři roky po tomto omylu. Vrátil jsem se proto zpátky k obchodu, kde jsem znovu řídil menší kolektiv a měl na starosti vlastní malý obchůdek, ale znovu jsem se nechal zlákat a začal jsem pracovat jako obchodní zástupce. Práce mě moc nebavila a zde uvedu, že asi po čtyřech měsících, kdy jsem dělal obchodního zástupce, jsem při čtrnáctidenní dovolené upadl do takové frustrace, možná až deprese, že možná již tam jsem si začal klást otázku, co je smyslem mého života, ale ještě ne v takových obrysech. Dostal jsem se z pracovního utrpení změnou práce u společnosti, ve které jsem doposud, a zanedlouho to budou již tři roky. Začal jsem tam nejprve procovat jako vedoucí pokladen a návrat do obchodu a znovu k mým milovaným pokladnám ve mně probudil naprosto nový a nečekaný zápal do práce. Který však po roce a půl byl zastaven a přetržen a já byl postaven před volbu. Buď si vybrat nejistou cestu, kdy bych si musel hledat nové místo, nebo zůstat u firmy, ale měl bych na starosti jiný segment, kterému ne příliš dobře rozumím, ale zachovat si práci. A tak jsem si uchoval práci. A možná tady to začalo. Nebyl jsem si ve svém počínání v práci jistý tak jako na pokladnách. Ne všemu jsem rozuměl a můj nadřízený, který se dušoval, že mi bude podporou, postupem času začal být právě příčinou, proč jsem se cítil více a více v práci nejistý. V pohledu typologie vedoucích jsem liberál, tudíž jsou mi blízké neformální pracovní vztahy, jsem ochoten tolerovat určité věci, které jiní vedoucí netolerují a tím vznikla snad i moje oblíbenost u podřízených na úkor ostatních kolegů (ale to je čistě můj subjektivní názor).

Ale má současná situace není vůbec špatná a zde je vlastně odpověď na otázku proč já píšu článek s nadpisem Proč zrovna já. Mám práci. Mám velmi dobře placenou práci, kolikrát si říkám, že bych potřeboval konečně jednou pořádně pár facek, protože každá změna mého zaměstnání nese vyšší výdělek a nikdy jsem s platem nešel dolů a těch pár facek bych si dal právě pro vzpamatování se, abych si uvědomil, že ne vždy to tak může být. Mám kde bydlet, nemám nouzi o jídlo, ba naopak, měl bych určitě něco zhubnout. Na své dluhy jsem si vytvořil finanční plán, který by mě měl do pěti let očistit od dluhů a věřím v něj. V rodině mám klid. A i když si dva a půl roku po otcově smrti pořád připomínám, jak jsem ho měl rád a jak jsem si to uvědomil až příliš pozdě, jeho smrt vnesla i klid v matčině světě a mám proto velmi nekonfliktní rodinné prostředí. Kdybych chtěl, můžu si někam zajet na dovolenou, nebo si můžu koupit to, co zrovna chci. Tak proč a vy budete mít určitě stejnou otázku, zrovna já se zamýšlím nad smyslem svého života.

A teď rychle, než si to rozmyslím, musím napsat a později vysvětlit, protože nemám snad co jiného na práci? Protože mám až příliš volného času? Protože pokud nemám žádné výraznější problémy, tak nemusím ani přemýšlet o jejich vyřešení a můžu se soustředit na to vlastně nic nedělání?

Do jisté míry určitě. Dokud jsem dělal práci, kterou jsem miloval, žil jsem pro ni, byl jsem často dlouho v práci, protože jsem prostě měl rád ten šrumec kolem toho. Když jsem u stejného zaměstnavatele změnil pozici, začal jsem o sobě pochybovat. Nic mě netáhlo být v práci přesčas. Ale pořád jsem si dával naději, že se práce změní v takovou, jaká byla moje předešlá, která mě bavila každou částí mého těla, nestalo se tak, nebo ne tak docela, postupem jsem si prostě zvykl a jedinou vadou je už snad jen nepříjemný nadřízený, ale to mezi období a hlavně poslední rok, kdy jsem začal uvažovat o změně místa, mou mysl, kterou zaplňovala práce, začala ovládat nicota nebo tma, chcete-li. Nemyslel jsem na práci stejně jako dříve a má mysl se proto uvolnila k tomu, aby začala přemýšlet o různých jiných věcech a právě i o smyslu mého života.

V tomto týdnu jsem si vlastně uvědomil, kdy jsou pro mě nejtěžší období, kdy nejvíce času nad smyslem strávím. Když se má mysl nemá čím jiným zabavit. Když jsem byl nucen změnit svou funkci, dostal jsem se zrovna znovu na vysokou školu. Když jsem upadl kvůli změně funkce do jisté letargie, vyplnila volnou díru v mé mysli po práci škola. A přesně to vychází. Od října minulého roku jsem žil školou a poté zkouškovým obdobím. Jakmile jsem se však přestal učit, protože jsem měl všechny zkoušky hotové, upadl jsem do dosud nejhlubší deprese, deprese ne asi v pravém smyslu slova, a v právě v době od února do dubna jsem začal o smyslu svého života přemýšlet nejvíce, jak jsem mohl. Každý den jsem si tuto otázku pokládal a každý den jsem nenacházel žádnou odpověď. Byl jsem sklíčený, bezradný, nevěděl kudy kam, chtěl jsem tak moc najít smysl svého života.

Ale pak začala znovu naplno škola, tedy další semestr. Nejprve jsem si utvořil takovou pomyslnou pětiletku, čeho bych chtěl během následujících pěti let dosáhnout, ale jen tedy na finanční stránce a jelikož se má mysl už znovu začal zabývat školou, pojal jsem za své, že tato pětiletka, i když nebyla vůbec komplexní a zaměřovala se jen na finance, se stala mým smyslem života. Semestr dále probíhal, zkoušky šly jedna za druhou a jako poslední symbolická zkouška, i když ve skutečnosti předposlední, protože jednu jsem si nechal na srpen, byla zkouška z psychologie. A tady jsem se poprvé dozvěděl, že moje touha po smyslu má své jméno, logoterapie a její zakladatel a také zakladatel třetí vídeňské školy psychologie Viktor Emanuel Frankl. A jelikož byl konec zkouškového a tedy na čas zase školy, začínám se znovu tímto případem zaobírat, tentokrát na to ale jdu od lesa, chci pochopit, proč lidé hledají smysl života a proč je vlastně tato otázka tíží. A tím chci dojít k tomu, abych i já zjistil, co je vlastně tím pravým smyslem mého života, už by stačilo jen dodat: „a k tomu mi dopomáhej bůh!“, ale jelikož tam mi ten bůh moc nesedí, ani nikde jinde, tak prostě ukončím jen tím, že musím rozebrat svou duši a svou podstatu hlouběji a hlouběji.

26.6.2010