Jak jsem si koupil běžky

Tři týdny se chodím dívat do obchodu, jak mají krásné levné běžky a k nim i boty č. 47, prostě super. Pak najednou se v obchodě objeví celý set lyží s vázáním a s hůlkami za super cenu. Pořád stojím, špekuluji, jestli ano nebo ne. Pak zas odejdu, pak zas přijdu a už je držím a pak si to zase rozmyslím.

A dnes jsem si je konečně koupil. Byla to rychlá haló akce. Vzal jsem poslední kus setu, který tam jakoby na mě celou tu dobu čekal, rychle si zkusil boty a hurá pryč. Ale když už tak už. Tak jsem si rovnou zašel koupit nějaké ty kalhoty a nějakou tu bundu, ať jsem na okruhu in. No nechal jsem dnes v obchodech šílené peníze.

Plánuju, jak si udělám krásnou neděli, zajedu na nějaký okruh a budu si poprvé užívat zimních sportů naplno. Ale pak si vzpomenu, že jsem na běžkách naposledy stál někdy před více jak deseti lety. Takže by to chtělo nějakou zkoušku, tak si říkám, když jedu z těch obchodů, že přijedu domů, najím se, mezitím se krásně setmí, aby mě samozřejmě nikdo neviděl ztrapňovat se, vezmu čelovku a hurá někam na pole to zkusit.

Ale jak tak jedu, tak mě napadá, proč bych měl čekat, zkusím lyže hned a pak dojedu domů. Uvažuju, kam pojedu a pak mě napadne místečko, které mám rád, je odtamtud krásný výhled na rodnou hroudu. A tak tam zajedu. Převleču si všechno své nové lyžařské oblečení, vybalím lyže, trošku je navoskuju a přitom zjistím, že v mrazu se asi moc voskovat nedají, jelikož vosku se z tuby v mrazech nechce jít, ale tím se nenechám odradit. Nasadím boty, zašlápnu do lyží a už zkouším první kroky, skluzy, odrazy. Krásný pocit, když to jede jak po másle, trošku se zkoordinovat a půjde to ještě líp, trošku pojezdím a vrátím se k autu, že by zkoušení stačilo.

Všechno naložím a rozhodnu se, že otočím auto, abych necouval a nezapadl. A jak tak pomalu začnu otáčet auto, tak se pomalu ale jistě začnou protáčet i přední kola, kde mám náhon. Pěkná práce, zkusím všechny své triky s volantem, podložení pneumatik, ale čím více to zkouším, tím více a více hrabu.

Nejprve mi to přijde směšné, po týdnu, kdy jsem musel volat asistenčku poté, co jsem dostala hodiny na dálnici, a skončil v příkopu, zase zapadnu a to jen prokluzováním pneumatik. Celou situaci už jen dokresluje panorama na pod kopcem se skýtající rodnou hroudu za večerního osvětlení. A protože jsem na polní cestě, rozhodně nemůžu čekat, až někdo pojede kolem.

Sejdu ve svých křustkách, které mají do zimních bot, tak daleko asi jako já k milionu, k silnici a zkouším stopovat. A co se vlastně divím, že mi nikdo nezastavuje, co jim vlastně řeknu.

„Víte, já ani nepotřebuju svést, já mám auto, tamhle půl kilometru na polní cestě, kde jsem zkoušel své nové běžky a zapadl jsem a sám se odtamtud nedostanu.“???? Hm, vidím, jak už mi někdo říká, ok pomůžu, počkej, otočím se a hned jsem tu a já jen v dáli pozoruji, jak mi mizí zadní světla, nu nebylo by to poprvé.

A protože žádný přítel na telefonu není k mání, zavolám po týdnu opět na asistenční službu a trapně jim vyprávím svůj příběh o tom, jaký jsem nedočkavec, když jsem si koupil lyže, a že jsem po týdnu znovu zapadl.

Ale jedno pozitivum to má. Když naposledy před čtyřmi roky byla takováto podobná zima, auto, krom toho že párkrát bylo taky v příkopu, to i se škrábaci a rozbitými světly, tento rok, a už klepu na dřevo, se to obešlo i bez těch škrábanců.

10.2.2010