Od zhruba osmé deváté třídy se snažím psát. Začalo to rozvinutým příběhem, pokračovalo to povídkami a fejetony, snahou o knihu až jsem zakotvil, tedy do té doby než se mi podaří dopsat svou první knihu, u komentářů a glos, prostě pouhých vyjadřování svých pocitů.
A stejně dlouhou dobu se snažím, abych byl čten, ale kým? Nejprve jsem se za to, co jsem psal, styděl. Ale v době, kdy jsem objevil internet, stydlivost přešla, jelikož internet umožňoval obojí. Jak intimitu, tak veřejnost. S internetem jsem se seznámil před zhruba jedenácti lety a miloval jsem ho od první chvíli, ještě víc jsem ho začal milovat, když jsem před šesti a půl lety přivedl internet k sobě domů. Od té doby jsem se pokoušel proniknout svým pisatelstvím do podvědomí veřejnosti. Nejprve skrze své stránky, které se mi dařilo živit skoro dva roky, ale pak nebyl čas a stránky jsem zrušil. Pak jsem objevil portál, na který si už ani nevzpomenu, jak se jmenoval, ale pisálci tam uveřejňovali svou tvorbu a já se k nim přidal a sem tam si někdo něco ode mě přečetl. Tento portál mi poskytl i několik múz, jelikož při četbě výtvorů jiným pisálků, mě napadala nová a nová témata. Jenže tento portál mě brzy omrzel a na chvíli jsem se s tvorbou z internetu stáhl. Až když jsem v červenci 2008 poprvé objevil blog a 15.7.2008 oficiálně zveřejnil, a dokonce pod svou známou přezdívkou, první vlaštovku „Proč žít?" a pokračovali další a další a ještě týž měsíc jsem našel další blogerský server, a tak jsem vlastně měl dva blogy, na kterých ale bylo vše synchronizováno. Sem tam někdo přečetl na jednom, sem tam někdo na druhém, ale návštěvnost byla tak do třiceti lidí týdně.
Pak jsem se v říjnu 2009 snažil zapojit do blogového románu Michala Viewegha, neúspěšně, ale díky tomu jsem našel nový blogový server. Změnou byla už samotná registrace, která musela projít schválením a taky nutností psát pod svým pravým jménem. A tak jsem zde 7.10.2009 zveřejnil svůj první příspěvek „Chtěl bych umět psát". A hned jsem poznal rozdíl mezi mým novým blogem a těmi dvěma starými. Možnost sledovat, kolikrát byl článek přečten a možnost hodnotit články. Komentáře už byly jen samozřejmostí. Utěšeně si zveřejňuji postupně své starší články a sem tam mrsknu něco nového. A pak napíšu své hodnocení filmu „2012" a během jediného dne 650 čtenářů. Wow. Toto magické datum prostě táhne. Dalším z úspěšných byl článek o britském X- Factoru 2009 a posledním velkým tahounem byl článek o úmrtí Johannese Maria Simmela.
Ale co tím vlastně chci říct? Stejně jako se fenoménem v devadesátých letech stal např. mobilní telefon, pasoval bych na vítěze konce první dekády nového milénia právě BLOG, kterému propadlo mnoho lidí, ať už smýšlejí jakkoliv a o čemkoliv. Ať už veřejně nebo utajeně. Ať už úspěšně nebo bez úspěchu. Ale blog dává tu možnost, tak proč ji nevyužít.
Vzhůru blogovat!
2.1.2010
