Každý by chtěl. Já chci taky jednoho. Každý se bojí. I já se bojím. Máme důvod se bát? A má vlastně smysl k někomu neznámému přijít, vyzpovídat se mu ze svých „hříchů“ a zase odejít? A má vůbec smysl snad někomu známému říkat o svých bolístkách, aby ve chvíli, kdy se karty obrátí, použil vyřčené za zbraň?
U psychiatra je jedna garantovaná výhoda, samozřejmě že i psychiatři jsou jen lidí a dělají chyby, ale jsou to právě oni, kdo mají ne-li zákonem pak jisto jistě Hipokratovou přísahou dáno do vínku: „Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.“
Jenže seberte tu odvahu, najít psychiatra, a když ho najdete, sebrat všechen zbytek odvahy a vkročit do jeho ordinace. Vždyť to nemůže být tak těžké. Na mysl se mi derou záběry z amerických filmů, kde si s lehkostí sobě vlastní herec lehne na divan a začne svému psychiatrovi vykládat na stůl všechny karty. Druhou stránkou těchto amerických filmů je, že zmínění psychiatři jsou obvykle při povídání svých pacientů velmi znudění, nebo dokonce usínají, přesně stopují čas, který má pacient zaplacen.
Ani nevím, kdy jsem poprvé začal uvažovat, že bych chtěl zajít za psychiatrem. Musím dodat, že jsem se zatím k tomu neodvážil. Ale ta touha zajít k němu je neuvěřitelná, ale ještě stále nepřekoná strach nebo obavu z celého toho průběhu. Já vlastně ani nevím, co od toho očekávám.
Při mém prvním velkém smyslovém tápání jsem znenadání dostal nabídku. Bylo to zrovna i v období, kdy mi jedna známá řekla o tom, že uvažuje o sebevraždě. A ač to byla právě ona, kdo v té chvíli potřeboval psychiatra, začal jsem sobecky nad touto nabídkou uvažovat sám.
Nosím v sobě zakódovanou představu, že přijdu k nějakému psychiatrovi, sednu si do pohodlného křesla a začnu vyprávět: „Víte, jsem tak trošku divný…“ to jsou vždycky první slova, která mě napadnou, která bych měl psychiatrovi říct. Připadám si skutečně tak divný? Nebo mi připadá podivné, že se zabývám myšlenkou najít si psychiatra kvůli svému malichernému pocitu nenaplnění smyslu mého života? Co vlastně opravdu od psychiatra očekávám, že až mu řeknu vše, co jsem chtěl říct a zatajím taky vše, co jsem neměl v úmyslu prozrazovat, že psychiatr zatleská a s tím potleskem odejdou moje chmury? Nebo že se hluboce zamyslí a řekne: „Víte, myslím si, že vás problém spočívá …“ a nebo něco úplně jiného?
Když se nad tím tak zamýšlím, asi přicházím na to, proč bych k psychiatrovi rád zašel. Chci najít člověka, který nebude zaujatý tím, že mě zná a snad i případnou konverzací, monology jiné než v písemné formě nerad provozuji, se sám dopracuji k tomu, co chci vědět a v případě, že se tak nestane hned, tak třeba po nějakém čase? Nebo když si nezodpovím své otázky sám, že mi po čase řekne: „Nemějte strach, s tím bojuje spousta lidí a dříve nebo později si každý svůj smysl najde.“
Proč mi zrovna teď, právě v tuhle chvíli vyskakuje z podvědomí moje motto. Moje vypůjčené motto z první knihy Johannese Maria Simmela, který si jej pro název své první knihy také vypůjčil.
Jsem a nevím kdo.
Přicházím a nevím odkud.
Jdu a nevím kam.
Divím se, že jsem tak veselý.
Možná bych v poslední době přidal pátý verš: „Chci a nevím co.“
6.7.2010
